"Jestliže dCS Puccini umí vytahat informace uložené na redbook CD do posledního bitu, SACD režim je lístkem do opravdového zvukového ráje..."
Digitální velmistr…
Společnost Data Conversion System, neboli dCS, je v audiofilním světě pojem. Její nekompromisní zdrojové komponenty jsou považovány za jedny z nejlepších na světě a dělené systémy jako je vlajková loď Scarlatti patrně představují strop, kterého lze v současném digitálu dosáhnout.
Pokud není náš výrobek nejlepší ve své třídě, nedáme na něj logo dCS...
Tímto mottem se sympatičtí Britové řídí. Než by spoléhali na to, co nabídne trh, vyvíjejí si většinu obvodů sami a výroba jejich komponentů má daleko k pásové velkovýrobě - průměrná doba sestavení jednoho komponentu včetně jeho nastavení, proměření, doladění a poslechových zkoušek trvá přibližně týden. Na reputaci se zde velmi dbá a přístroje, které nesplňují některý ze striktně daných parametrů jsou nekompromisně demontovány. dCS byla prvním, kdo začal pracovat s upsamplingem, nejprve z 16bit na 24bit, potom z 16/44 na 24/192 (v současné době ve svých přehrávačích nabízí možnost konverze PCM na DSD) a byla mezi prvními kdo analyzoval problém jitteru a začal pracovat na nové generaci oscilátorů, propagujíc oddělení elektromechanické části přehrávačů (zdroje a motory) od digitálních obvodů.
dCS tvrdě razí trend izolace jednotlivých částí zdrojového komponentu a tak není divu, že zmíněný top model Scarlatti je tvořen hned třemi jednotkami - CD/SACD transportem, externím digitálně-analogovým převodníkem a externím oscilátorem - všechny s vlastním napěťovým zdrojem. Jediným souměřitelným strojem by mu mohla být ´Esoterická´trojkombinace Teac P03-D03-G03. Protože je Scarlatti příšerně drahý, byla firma donucena sáhnout k dostupnějším řešením v podobě Paganini a v konečné fázi i integrovanému CD přehrávači - všechno v jedné krabici je od dCS už velký ústupek!
Velmi digitální Puccini…
V dCS je srdcem celého systému patentovaná technologie Ring DAC. Na rozdíl od zaužívaných čipů digitálně analogových převodníků od Burr-Brown, CSC nebo Wolfson je v dCS digitální signál zpracováván diskrétními obvodovými řešeními (domácí Field Programmable Gate Array a DSD čipy), řízenými mikroprocesory a pracujícími výhradně v digitální doméně až do samého konce. Flexibilita tohoto uspořádání je značná a firma tvrdí, že je možné celý systém překonfigurovat prostým softwarovým upgrade bez nutnosti sáhnout dovnitř pájkou. Teoreticky tak má každý majitel dCS možnost držet krok s nejnovějšími pokroky v oblasti digitální reprodukce. RingDAC v Puccini je totožný s tím, který najdeme i v top modelu Scarlatti, spořilo se na jiných místech - upraveny byly zdroje včetně filtrace a mechanická část, která je modifikací VRDS Neo mechaniky Teacu i optika (opět Teac, UMK-5).
Hliníkem se u dCS rozhodně nešetřilo, najdeme ho úplně všude, masivním čelním panelem počínaje a vnitřními výztuhami konče. Vnitřek přístroje je našlapán elektronikou a ´hustota´ přehrávače je tak značně vysoká, nicméně jeho hmotnost se zastavila na nijak závratných 12kg při vnějších rozměrech 46x41x10cm.
Hlavní, co zaujme je vlna čelního panelu včetně zkosení horní hrany, zaručující, že přístroj vizuálně nezapadne, ale také činící případnou kombinaci s přístroji jiných značek složitější. Vzhledem k tomu, že zesilovač od dCS nekoupíte, bude se s tím muset případný zájemce popasovat. Příliš se mi nepozdával tenký šuplík s rovným čelem, který do zvlnění štěrbiny nepasuje a myslím, že v této cenové kategorii (v přepočtu někde okolo 250 tisíc) se s tím mohli designéři vypořádat mnohem elegantněji.
Zezadu Pucciniho najdete kromě samozřejmých analogových výstupů (XLR a RCA) a digitálních vstupů (2xSPDIF/RCA) a výstupů (2xSPDIF/RCA) ještě méně obvyklé vstupy a výstupy pro externí řídící oscilátor (2xBNC) - nejbližším vhodným kandidátem je oscilátor Paganini. Nejen kvůli stabilizaci provozní teploty celého přehrávače je na zadním panelu umístěný i hlavní síťový vypínač.
CD jako iluze reality…
Puccini je výborný CD a ještě lepší SACD přehrávač a popisovat jeho zvuk by znamenalo použít příliš mnoho superlativů najednou. Zkusím se spíše zaměřit na prvky, které jsem na důvěrně známých CD objevil teprve až při poslechu přes dCS:
Requiem Johna Ruttera v podání Turtle Creek Chorale (Reference Recordings RR57CD) je nahrávka s výborným prostorem, který jde do šířky i do hloubky, ale nevěděl jsem, že tak do hloubky. Nejenže bylo možné precizně lokalizovat všechny členy chóru a jednotlivé hlasy, ale fantastické bylo slyšet trojdimenzionálnost prostoru a jeho přesnou rekonstrukci. Spodní rejstřík varhan šel tak hluboko a s takovou kontrolou, jako jsem ještě u této nahrávky neslyšel.
Straussova Sinfonia Domestica (RCA 68637-2) byla v podání dCS ukázkou vzorové neutrality. Nikoli neutrality suché, nezáživné a sterilně čisté, ale neutrality zvukově vytříbené, prostorově impozantní a přesné jako hodinkový strojek. Ušlechtilost témbru hoboje ve Scherzu byla jedním z okamžiků, kdy pochopíte, proč s rostoucí kvalitou komponentů a reprodukčního řetězce dává tolik audiofilů stále větší přednost klasické hudbě. Nekomprimovaná dynamika Reinerových Chicagských filharmoniků dekódovaná prostřednictvím dCS Puccini sama o sobě postačí jako pádný argument.
Ve skladbě The Dream Before z disku Laurie Anderson (Strange Angels, Warner Bros. 25900-2), se objevila nezvyklá dávka detailu na vokálech. Ženský hlas umožní posluchači se vnořit do průzkumu schopností systému reprodukovat nejdůležitější středové pásmo a je pravdou, že hlas Laurie Anderson dostal kvalitu, na kterou jsem nebyl zvyklý a zněl přes dCS velmi relaxovaně, přirozeně a fyzicky hmatatelně.
Prostor kolem výborné trumpety Clarka Terryho na Just for a Thrill (One on One, Chesky JD198) a její lokalizace v prostoru daná odrazy od okolních stěn naplnila místnost nevídanou ambiencí. Ne že by žádný jiný přehrávač nedokázal tento vjem zprostředkovat, ale dCS Puccini tomu všemu dal solidnější základ - každý tón se rozvíjel a křehce dozníval v reálném prostoru a čase a propůjčoval nahrávce auru, která naplňovala naše smysly radostí. Nejmenší subtilní dynamické odstíny byly zcela zřejmé a pohyby Terryho trumpety bylo možné nakreslit ve vzduchu tužkou - rychlost reakce a schopnost pracovat s každým mikrodetailem uloženým na skvěle nahraném CD je Pucciniho silnou stránkou.
SACD jako realita….
Jestliže dCS Puccini umí vytahat informace uložené na redbook CD do posledního bitu, SACD režim je lístkem do opravdového zvukového ráje.
Houslové koncerty Antonia Vivaldiho na Channel Classics pod společným názvem La Stravaganza (Channel, CCS SA195 03) prokazují (pokolikáté už?) skladatelovu genialitu, která se neomezila pouze na notoricky známá Čtyři roční období. Sólistka Rachel Podger a barokní ansámbl Arte dei Suonatori souznějí v dokonalé harmonii a hybridní disk snadno aspiruje na nejlepší Vivaldiho materiál, který je v SACD formátu k dispozici.
Nahrávka je pořízená mikrofony Bruel and Kjaer a Schoeps v kostele v polském Goscikowo-Paradyz a obklopuje ji zajímavá teplá aura - zvuk tak není klinicky čistý, ale vroucí a objímající, jako náruč. Přispívá k tomu i slyšitelná ambience a na prahu vnímání i přirozený šum, který dodává dílu značnou dávku autenticity a reality.
Pokud s ní začnete jako s první, je CD vrstva disku přes dCS sama o sobě dokonalá a housle interpretky šplhají do nebetyčných výšin, provádějí démonické obraty a hned zase klesají do hladivých a konejšivých tónů Adagia (Concerto No.10). Puccini třímá otěže reprodukce pevně ve svých rukou a autorita, s jakou s CD zachází, je imponující. Je to ale při přehrávání DSD záznamu v SACD formátu, kdy si uvědomíte, jak mocnou zbraň proti nám audiofilům Sony použilo, a to se ani nemusíte uchylovat do multikanálové verze. Zvuky, které byly předtím pouze reverbem prostoru najednou vdechnou život poslechové místnosti - efekt podobný okamžiku, jako když kdysi dávno rodiče v setmělé místnosti před vámi najednou rozsvítili vánoční stromeček plný mihotavých teplých světýlek a blýskavých ozdob. Teplé světlo zalije celou nahrávku a iluminuje každé její zákoutí. Jemná textura tahu smyčce po strunách, echo violoncella, hřejivý zvuk fagotu, proměna toho, co bylo ostrým vysokým tónem v jemnou hudební strukturu a 3D obraz celé scény jsou v podání dCS uhrančivě realistické a přechod zpět do standardního redbook formátu je mučivým krokem zpátky na zem.
Existuje někdo, kdo nezná Dark Side of The Moon od Pink Floyd? Pochybuji. Slyšel tento opus někdo v lépe než v podobě nedávno vydané 30th Anniversary Edition na hybridním SACD (EMI, 7243 582136-2)? Rovněž pochybuji (pakliže nemáte doma černou desku, čímž jste uchráněni od digitálního zla úplně). SACD je remasterované z původních vícestopých pásků a kromě standardní a high resolution vrstvy obsahuje i 5.1 multikanálovou DSD verzi.
V případě tohoto disku není rozdíl mezi CD a SACD tak markantní, neboť obě zní senzačně. SACD proti CD vrstvě nabídne již tradičně více vzduchu a vyšší míru ukázněnosti a separace mezi jednotlivými nástroji. Jediné, co by se dalo disku vytknout je snad až příliš váhy na vyšších basech, což vyplyne právě z porovnání s černou deskou. Dokonce jsem tíhl k názoru, že bas na 30th Anniversary Edition nemá dostatečnou definici a při remasteringu došlo k jeho ´rozmazání´. Poslech Dark Side of The Moon skrze dCS Puccini jasně ukázal, že tato má domněnka byla mylná - bas byl nejen konturovaný, ale současně i jemně odstíněný a postrádal jakýkoli atribut ´zahuhlanosti´nebo zvukového rozmazání. Znovu se potvrdilo, že o digitální reprodukci ještě nevíme zdaleka všechno…
PCM nebo DSD?
Podobně jako třeba Esoteric, nabízí dCS upsampling standardního 16bit/44.1kHz signálu na DSD. Nějakou dobu jsem strávil porovnáváním, co je vlastně lepší. Vtip je v tom, že není zrovna mnoho hudebních nahrávek pořízených přímo v DSD - většina z nich vznikla z analogových pásek a teprve na konci procesu byla převedena do DSD nebo jejich základem byly PCM mastery. Něco uvnitř našeptává, že čím méně konverzí, tím lépe. Nerad bych, aby to vyznělo jako neotřesitelná pravda, protože ta je v hifi rychle pomíjivá, ale v případě dCS Puccini jsem zvukový přínos při DSD processingu nezaznamenal a přiklonil bych se spíše k neupsamplovanému původnímu signálu, který měl o fous lepší brilanci a analytiku. DSD zvuk lehounce změkčilo, zrelaxovalo, při dlouhodobějším poslechu se jevilo příjemněji, i když za cenu ztráty informací. A jsme zase u toho - máte-li možnost přepínat mezi filtry (a dCS vám nabídne rovnou 4), nedáte si pokoj a pořád budete zkoumat, který z nich je lepší. Na některých nahrávkách, při určité náladě, když venku zrovna prší, je to cesta do pekla a odvádí to od poslechu muziky. Ať je to jak chce, rozdíl není v případě dCS Puccini významný a berte možnost upsamplingu jako možnost doladit zvukový projev na míru osobní preferencím.
dCS Puccini vs Esoteric X-01D2
Vysoká míra neutrality je atribut dCS zcela vlastní. Obvykle se s neutralitou spojují výrazy jako nezáživnost nebo neschopnost strhnout posluchače. A v tomto je dCS Puccini jednoznačně mezi těmi nejlepšími přehrávači, který jsem měl zatím možnost slyšet - i když zůstává na straně neutrality a v hudbě nevystopujete ani závan jakéhokoli zabarvení nebo příměsi něčeho cizorodého, přesto není nezáživný, ale neuvěřitelně hudební - na rozdíl od Esotericu, který představuje podobnou digitální konečnou, má muzika přefiltrovaná přes dCS tělo, barvy a hloubku, je z masa a kostí. Esoteric přes všechny své klady nedokáže oživit muzikanty přímo ve vaší poslechové místnosti. Puccini ano. Poskytuje posluchači více vzduchu, více života, expanzivní dynamiku a harmonickou integritu více než kterýkoli jiný přehrávač (z těch, co mi prošly ušima). Dává do hudby více klidu, což je prvek, který u Esotericu postrádám nejvíce. X-01D2 se chová podobně jako digitální zoom u fotografie - dokud jste v optické doméně, získáváte více detailu, který na nahrávkách je, jakmile však přejdete do domény digitálního zvětšení, uměle dolujete obrazovou informaci, která vlastně na snímku ani není. Výsledek je na první poslech efektní a posluchač má pocit, že dostává v nahrávkách podstatně více informací - ve výsledku ale nejde o informace, nýbrž pseudoinformace. Ale pozor! Mluvím teď o kategorii přístrojů s více nulami v cenovce, takže berte uvedené poznatky jako vztažené k příslušné kategorii. Stejně tak k vysněné konečné je cesta ještě dlouhá a trnitá a je jasné, že existují (nebo budou existovat) komponenty, které posunou laťku zase o kousek nahoru. A když bude nejhůř, můžeme si přece našetřit nějakého půlmilionku na dCS Scarlatti nebo Esoteric P-03 a jsme z nejhoršího také venku, že…
Hardware: reprosoustavy Wilson WATT/Puppy 8 a Vandersteen Signature, reprokabely Stereovox Firebird, koncový zesilovač Audio Research Reference 110, signálové kabely Stereovox Colibri a Kubala-Sosna RevolutionZ. Zdrojový komponent zapojen napřímo do koncového zesilovače (Puccini).
Kontakt: High-End Audio Studio, Belgická 4, Praha, tel. +420 224 256 844
© Copyright - obrazový materiál i text: Audiodrom
