"Už v standardním stereo módu si smlsnete. Produkce je vynikající, dynamika nekonečná a basové linky jsou schopny strhat omítku ze zdi. XA5400ES vyždíme z výborně nahraného materiálu maximum..."
Quo Vadis Sony aneb absolutní SACD
Obraz jména Sony v našem audiofilním podvědomí slábne a bledne jako stará fotografie. A podobně jako v tomto případě, zůstávají nám na značku pouze vzpomínky. A vypadá to, že se to jen tak hned nezmění, neboť novinkový SACD přehrávač rozhodně není (alespoň cenově) na náročnou klientelu zamířen. Zvukově jde ovšem o naprosto jiný šálek kávy…
Rok před koncem minulého tisíciletí uvedla firma na trh první přehrávač SACD formátu, svou vlajkovou loď SCD-1. Přehrávač, který vypadal jako tank, byl v době svého vzniku drahý (kolem 150 tisícovek), neměl příliš šance na komerční úspěch a stal se tak potravou jen pro 50% audiofilů, těšící se na nový vysokorozlišující formát. Ta druhá polovina dala přednost konkurenčnímu systému DVD-A a rozhořel se tak dlouholetý spor o to, který ze dvou soupeřů získá titul vítěze. Tato válka trvá vlastně až doposud, i když zvláště v posledních dvou letech SACD jednoznačně získává navrch. Nemůže za to ovšem technologie jako taková, ale hudební vydavatelství, která dávají k dispozici více a více titulů. I když je materiál omezen (pokud nejste příznivci čínské a japonské muziky) hlavně na klasiku, je potěšitelné, že se v poslední době objevilo i pár zajímavých věcí z jiných žánrů - Genesis, Peter Gabriel, Roxy Music, Depeche Mode, Black Sabbath, Dead Can Dance nebo Pink Floyd jsou nejzajímavější příklady (nepočítáme-li ovšem Bobem Ludwigem kompletně remasterovanou a okamžitě rozebranou reedici alb Rolling Stones). Také vydavatelství jako třeba Chesky postupně pouštějí ven svůj katalog i ve verzi SACD. Dalším faktorem, který vítězství SACD pomohl, je podpora dlouholetého rivala Sony, firmy Pioneer (oba zdařilé SACD přehrávače jsme tu v audiodromu také měli) a v neposlední řadě i postupné odumírání DVD formátu jako takového, který se s nástupem vysokorozlišujících displejů ukázal jako nedostačující (a jeho následovník Blu-ray je už teď prakticky mrtvý taky).
Nezávisle na kterékoli z výše zmíněných technologií zůstává nadále v centru pozornosti klasický CD formát, který zdaleka ještě nevypálil svou poslední ránu a naopak se zdá, že když se věc vezme za správný konec (rozuměj: přístroj se dobře navrhne), CD nemá k SACD zvukově moc daleko. Dokladem toho jsou špičkové přístroje od Accuphase, Nagry, Ayre, dCS nebo třeba právě od Sony.
Od SCD-1 k XA5400ES aneb Cesta zpátky do koncertního sálu…
Jak bylo řečeno, původní vlajková loď SCD-1 moc šancí na ohromný úspěch neměla, takže není divu, že záhy následovala o třetinu levnější verze SCD-777ES a v roce 2001 model nové generace SCD-XA777ES. Ten posledně zmíněný byl zase kupodivu o něco levnější, nicméně jeho hlavní přednost spočívala ve schopnosti dekódovat multikanálový zvuk v režimu SACD. A vůbec, toto je jeden z nejpodceňovanějších atributů formátu - kdo měl někdy možnost slyšet dobře vybalancovaný SACD multikanál ví, že tohle je ta správná cesta k věrnému zvuku (Pozn.: zdůrazňuji, že zde mluvím o vícekanálovém přehrávání zvuku za tím účelem takto zakódovaným, nikoli o multikanálové domácí zábavě a videu). Je zajímavé, že mnoho hifistů se (mylně) domnívá, že hudební multikanál má za cíl dostat posluchače doprostřed hudebního dění, tj. umístit jej mezi hudebníky, což je naprostý nesmysl. Další část posluchačstva míní (ovlivněna zážitky domácího kina), že výhodou multikanálové reprodukce je hra se zvukovými efekty, které poslouchajícího obklopí (třeba že vám moucha bude létat kolem hlavy). To je pravda jenom částečná a má smysl u povedených mixů povětšině syntetického původu, jako je třeba vynikající SACD Rage Hard - The Sonic Collection od party Frankie Goes to Hollywood (vrátíme se k němu později).
Žádný z těchto elementů by reprodukované hudbě příliš neprospěl a to také není účelem ani Sonyho multikanálu. Představte si ale, že sedíte ve ztemnělém hledišti koncertního sálu, odkud se k vám nesou tóny filharmoniků, kde se tlaková vlna od úderu tympánu prožene nad hlavami sedících a její ozvěna zazní zezadu ze sálu, kdy housle sólistky oslovují vaše smysly nejen přímo, ale prostřednictvím dozvuků z různých stran, způsobených šířením zvuku v uzavřeném sále, vám dávají i při zavřených očích tušit, jak je sál velký, jaký má tvar, kdy slyšíte pulsující vzduch kolem sebe i šustění kapesníku pána, co sedí o několik řad dále vzadu a vrzání židličky kohosi po vaší levici. A to hlavně je multikanál - ne o tom, že jste mezi hudebníky, ale o tom, že jste na koncertě, včetně rekonstrukce prostorové ambience. A takto to umí i Sony.
Skončili jsme u SCD-XA777ES. Následná, již třetí generace, byla vrcholným počinem Sony na poli SACD. Přehrávač SCD-XA9000ES uměl všechno co jeho předchůdce a navíc přibyla možnost nastavit si separátně nejen jednotlivé kanály a přizpůsobit basový výstup, ale i časové zpoždění pro každý kanál zvlášť. XA9000ES se stal etalonem pro multikanálového fajnšmekra a i v klasickém SACD stereo režimu jde podle (nejen) mého názoru o jeden z nejlepších SACD/CD přehrávačů vůbec. Jak je známo, direct stream digital (DSD) jako nativní SACD data formát nebyla nikdy (a dosud nejsou) k dispozici na výstupních svorkách jakéhokoli přehrávače a do hry vstupuje na výstupu Sonyho D/A převodník. V XA9000ES datový DSD výstup k dispozici byl, a to ve formě tzv. iLink výstupu, což není nic jiného než propojení normy IEEE1394, které známe z počítačů, a prostřednictvím kterého posílal XA9000ES kódovaný digitální SACD signál do zesilovače. Normované bylo pouze propojení, samotný datový tok 24bit/192kHz (stereo) nebo 24bit/96kHz (multikanál) byl chráněn protokolem DTCP. Výhodou bylo, že odpadla jedna konverze a zesilovač tak mohl pracovat s DSD daty až do bodu, než je v analogové podobě poslal na reprosvorky. Další výhoda byla, že prostřednictvím jednoho subtilního káblíku bylo možno přesouvat data pro až 6 kanálů a odpadlo tak drátoviště mezi přehrávačem a zesilovačem (včetně slušné úspory peněz za několik drahých interkonektů). Jedinou, zato značnou nevýhodou řešení je, že takto přenášený signál vyžaduje na straně příjemce stejně vybavený zesilovač, kde mnoho voleb nemáme a nakonec jsme nuceni skončit u firemního Sony TA-DA9000ES, který, zcela upřímně, nejvyšší audiofilní nároky až tak moc zase nesplňoval. Inu něco za něco. Každopádně byl XA9000ES výborný přístroj (používali jsme ho třeba jako protihráče v recenzi Brystonu BCD-1, signál z něj šel i přes Audio Research HD220 a při mnoha dalších příležitostech), proto je škoda, že se již nevyrábí.
(Pozn.: PW má pravdu, že je škoda, že se XA9000ES od léta 2007 již nevyrábí. Při ceně přibližně 110 tisíc představoval jednu z nejlepších možných koupí a byl horkým kandidátem na referenční SACD přehrávač redakce. Smutné bylo rovněž to, že do Česka se dovážel pouze na objednávku a u prodejců se prakticky neobjevil. Podobně opomenut zůstal i u našich německých a polských sousedů a většina produkce šla za oceán. Osmnáct kilo těžký přehrávač měl senzační vnitřní udělávku v duchu nejlepších Sony tradic, výbornou ergonometrii a hlavně vynikající zvukové schopnosti. MJ).
Novinkový SCD-XA5400ES je na trhu od podzimu 2008 a v souladu s firemními tradicemi přináší opět 2 zásadní změny: první je nahrazeni iLinku datovým HDMI a znepřístupnění multikanálu skrze analogové výstupy, druhým je drastické snížení ceny (Pozn.: Je nutno podotknout, že neuvěřitelná cena 36 tisíc za takovýto přehrávač je dostupná pouze těm, kdo si přístroj závazně objednají prostřednictvím zastoupení Sony, neboť i tento přehrávač stihl podobný osud jako jeho předchůdce - vzhledem k tomu, že není předpokládán masový zájem, přístroj se do MO sítě nedováží. MJ).
Frankie jako průvodce domem rozkoší…
Welcome to The Pleasuredome najdete na SACD Rage Hard - The Sonic Collection (Frankie Goes to Hollywood). Album je jakousi poctou, jakýmsi ´best of´ kapely, která kralovala diskotékám v sedmdesátých a osmdesátých letech a proslavila se megahitem Relax a jedním z nejplouživějších ploužáků Power of Love. Na hybridním SACD najdeme DSD a PCM stereo verze a multikanálový 3/2.1 mix.
Už v standardním stereo módu si smlsnete. Produkce je vynikající, dynamika nekonečná a basové linky jsou schopny strhat omítku ze zdi. XA5400ES vyždíme z výborně nahraného materiálu maximum, slyšíte každý detail a to všechno v typickém Sony stylu - tedy jemně, spíše sladčeji velmi decentně. Sony zachází s daty na disku v rukavičkách a nechává na hudbě svůj typický otisk vycizelovaného ´japonského´zvuku, stejně jako to dělají třeba přehrávače Pioneer nebo Accuphase. Proti tomu posledně jmenovanému (DP-78) je o něco horší (CD vs CD) zejména v prokreslení prostoru a kontrole basové části spektra, nicméně v okamžiku, kdy přepneme do SACD formátu, začíná svému dražšímu konkurentovi šlapat na paty (což je k neuvěření, jelikož za cenu DP-78 koupíte sedm XA5400ES!). To se děje v případě, že je k dispozici kvalitní zesilovač (kombinace Audio Research LS17/Reference 110 je takovým zesilovačem). Maximum ze Sonyho schopností vytěžíte až v multikanálu, kde není jiná možnost než sáhnout po firemním STR-DA5400ES, který umožní použít vícekanálový HDMI přenos.
Welcome to The Pleasuredome je se svými skoro čtrnácti minutami centrálním bodem alba. Úvodní zvuky vás vrhnou doprostřed pralesa, ke kterým se vzápětí připojí basová linka a skandující vokály, které se přesouvají zleva doprava a zepředu dozadu a spolu se syntezátory vytváří hustou zvukovou koláž, která si posluchače nasaje jako vířící tornádo, kdy jednotlivé zvukové elementy tančí okolo v hypnotickém rytmu. Disk je skvělou ukázkou toho, jak využít surround v reprodukci taneční hudby bez toho, aby zabíhal do laciných a samoúčelných prostorových efektů - zde je vše podřízeno plánu a funguje to bezvadně.
Bylo řečeno, že na většině multikanálových SACD plní ostatní kanály funkci pomocnou a mají za úkol vytvořit, lépe řečeno rekonstruovat, akustiku prostoru, ve které byla nahrávka pořízena. To je i případ Beethovenovy třetí symfonie (Osmo Vanska, Minnesota Orchestra, Beethoven - Symphonies No. 3 Eroica and No.8). Zvukově jde o skvělý materiál, plný barev, textur a jemně odstupňovaných dynamických kontrastů, ze kterých dokázal Vanska vytěžit maximum - orchestr se pohybuje mezi téměř šeptem hranými pasážemi a mohutnými dynamickými ataky naprosto samozřejmě a s jistotou. Zajímavostí je použití dobového ´převráceného´rozesazení hráčů, kdy jsou smyčce vpravo a cellová sekce vlevo. Surround prakticky nehraje a reproduktory jsou využívány pro vytvoření ambience koncertního sálu, což se daří na jedničku a velmi přirozeným způsobem. Ve vícekanálovém DSD režimu je nutno se připravit na zážitek, který i přes to, že kvalita zvuku nedosahuje preciznosti příslušné high endu, posouvá domácí reprodukci do zcela jiné, o řád lepší dimenze. Máte-li tu možnost (zejména co se poslechových prostor a jejich akustiky týká), vřele doporučuji tuto variantu prozkoumat, návrat do suchopárného sterea je pak docela obtížný (přirovnal bych to k tomu, jako když pozorujete svět s jedním okem zavřeným).
Skříňka našlapaná technologiemi…
Sony je bezpochyby leaderem v práci s digitálními datovými toky a proto najdeme v XA5400ES několik hodně zajímavých řešení. Jedním z nich je i způsob, jakým se přehrávač vypořádává s jitterem. Zase k tomu ale potřebujete originální receiver STR-DA5400ES, který má na vstupu vyrovnávací datovou paměť, z níž jsou data vytahována řídícím oscilátorem receiveru. Rychlost tohoto přenosu není konstantní a řídí si ji sám zesilovač, který přes HDMI dává pokyny přehrávači podle aktuálního stavu paměti (funguje to podobně jako buffer při zápisu nahrávatelných digitálních médií). Technologie (v hantýrce Sony nazývaná HATS = High Quality Audio Transmission System) umí přenášet data s upsamplingem na 2,8224MHz a zaručuje nízké úrovně jitteru, údajně ještě lepší než předchůdce XA9000ES, který sám o sobě mohl být v tomto ohledu vzorem zbytku světa.
HDMI link funguje i při spojení s levným receiverem STR-DA2400ES, ale tady je DSD převáděno do CD PCM normy, takže naplno kvality SACD nevyužijeme.
Vzhledově je XA5400ES navlas stejný jako předchůdce, je ovšem škoda, že je k dispozici pouze v černém provedení, neboť zlatý (popřípadě platinově stříbrný) panel XA9000ES by mu náramně slušel. Většina ovládacích prvků je k dispozici na zkosené čelní hraně včetně otočného knoflíku pro přímý přístup k jednotlivým trackům, zbytek z dálkového ovladače. Zájemce o poslech přes sluchátka potěší variabilní výstup. Všechno je v tradici Sony přehledné, čisté a intuitivní.
Zezadu je XA5400ES střídmější (což je pochopitelné, neboť separátní analogové výstupy multikanálu nahradilo přípojné místo pro HDMI). Symetrické XLR (to už dlouho u Sonyho nebylo!) a nesymetrické RCA analogové výstupy, vypínatelné digitální výstupy (koaxiální a optický), přepínač pro vynucení PCM konverze a zásuvka síťové šňůry je vše, co na zadním panelu najdeme. Jak bylo napsáno, digitální výstupy nejsou mimo HDMI dostupné pro DSD datové toky.
Quo Vadis, Sony…
Pozoruji vývoj Sonyho přehrávačů už dobrých deset let a nemohu se ubránit pocitu, že firma postupně a nenásilně posouvá SACD pořád kupředu. S pozice leadera si může dovolit experimenty a slepé uličky, nicméně vždycky najde cestu, kterou pak vyšlapává pro ostatní.
Jako CD přehrávač je XA5400ES velmi dobrý, jako SACD přehrávač výborný a jako multikanálový přehrávač představuje špičku trhu - to všechno za cenu, která je směšně nízká. Zařadíte-li jej na svůj nákupní seznam, zvažte i koupi spolupracujícího receiveru a investici do odpovídajících reprosoustav pro poslech v surroundovém módu - můžete použít třeba peníze, které ušetříte v rámci ceny přehrávače, jelikož přístroje s obdobným zvukem a možnostmi mívají pět nul na konci. Potom mi možná dáte za pravdu, že lépe než poslouchat stereo je nechat se prostě přenést i s křeslem do koncertního sálu. Pozor, světla zhasínají a dirigent zvedá ruce…
Kontakt: Sony Czech, Praha, prodejny Elvia na objednávku
© Copyright - Audiodrom
