Představte si následující scénář: Právě jste si koupili cédéčko s oblíbenou skladbou. Nedočkavě ho vložíte do přehrávače, ale kupodivu vás to příliš nechytne, ani sami nevíte proč. Zkusíte další skladbu - ani tady to není o moc lepší; muzika je skvělá, to ano, ale přesto vás zrovna dneska nedokáže strhnout, cítíte jakýsi vnitřní neklid. Možná je to opravdu jenom špatný den. Ale možná jste se právě stali další obětí nahrávacího průmyslu. První polovina 90. let se tak stala zlatou érou masteringu a CD záznamu. Pak se ale něco stalo...
The article is available in English 
Na konci 90.let se něco někde ošklivě zvrtlo
Od roku 1982, kdy byl představen veřejnosti CD formát, uplynulo neuvěřitelných osmadvacet let. V době vinylu a rozkvětu magnetického záznamu bylo nové médium zpočátku na okraji zájmu a nahrávací společnosti proto nevěnovaly přepisu programového materiálu do digitální podoby nikterak velkou pozornost. Stříbrné kotoučky byly masterovány s nízkou úrovní hlasitosti přímo z pásků bez jakýchkoli úprav, a teprve ke konci dekády, kdy se začalo red book formátu blýskat na lepší časy s rozšířením CD přehrávačů, stává se z masteringu legitimní profese. Tak jak se zlepšovala dostupná digitální technika, mohla masteringová studia začít využívat teoretické možnosti nového média bez toho, aby používala datovou kompresi nebo clipping. První polovina 90. let se tak stala zlatou érou masteringu a CD záznamu vůbec.
MEZI LÁSKOU A NENÁVISTÍ JE POUZE TENKÁ HRANICE
Představte si následující scénář: Právě jste si koupili cédéčko s oblíbenou skladbou. Nedočkavě ho vložíte do přehrávače, ale kupodivu vás to příliš nechytne, ani sami nevíte proč. Zkusíte další skladbu - ani tady to není o moc lepší; muzika je skvělá, to ano, ale přesto vás zrovna dneska nedokáže strhnout, cítíte jakýsi vnitřní neklid. Možná je to opravdu jenom špatný den. Ale možná jste se právě stali další obětí nahrávacího průmyslu.
Jak je možné, že nás přestane bavit oblíbená hudba? Není to naše vina - muzika s ořezanou nebo žádnou dynamikou je totiž poslechově pro ucho velmi vyčerpávající a obranné mechanismy nás pak zákonitě nutí přeskakovat ze skladby na skladbu v naději, že to bude jiné. Pokud jsou slabé a silné zvuky přehrávány se stejnou úrovní hlasitosti, ztrácí se jakýkoli kontrast a zajímavost. Není přece přirozené, aby byl řev zpěváka v refrénu stejně hlasitý jako rozněžněný vokál v předcházející sloce, stejně jako není normální, aby akustická kytara přehrála svou hlasitostí bicí. To je přesně ten důvod, proč mnozí zastánci vinylu někdy až fanaticky ochraňují své sbírky - ne snad proto, že by desky měli větší možnosti než CD, ale proto, že už z principu nemohou být unavující.
David Bendeth, producent
“Za posledních 15 let revoluce v nahrávací technice změnila způsob, jakým jsou nahrávány a masterovány hudební nosiče - bohužel k horšímu.”
VZESTUP A PÁD DIGITÁLU
Největším problémem analogového záznamu byl vždycky šum, ať už ten z pásku nebo praskání a přeskakování elpíček. Jakákoli analogová nahrávka vždycky šum obsahuje. Jedinou cestou z toho ven je pomocí vyšší hlasitosti zvětšit odstup užitečného signálu od šumu, aby byla nahrávka lépe slyšitelná. Prakticky tím zvětšíme i její celkovou dynamiku.
Výše uvedené však nelze aplikovat donekonečna - všechna analogová média mají svůj limit, bod nasycení, kdy se zvuk stává zkresleným. Analogový typ zkreslení může být někdy i docela příjemný a dává posluchači pocit tepla a hřejivosti. Možná si také pamatujete, jak jsme záměrně zvyšovali hlasitost záznamu na magnetofonu cíleným přemodulováním pásku až do červených polí? Podobný postup však často používali i profesionálové - třeba nahrávky takových Rolling Stones byly už od počátků záměrně lehce přepísknuté, aby zněly řízněji, a nikdo nic nenamítal.
Binární záznam něco takového jako šum nebo praskání nezná. Naopak, pracuje s malým množstvím náhodně generovaného šumu, tzv. ditherem. Nula na plnohodnotné digitální stupnici (dBFS) pak představuje nejvyšší možnou úroveň hlasitosti, jaké je možné dosáhnout bez zkreslení nebo clippingu (na rozdíl od analogové VU stupnice, kde nula představuje průměrnou hodnotu a ručičky metru se pohybují doleva a doprava od ní). Stupnice dBFS používá k vyjádření dynamiky nahraného materiálu vzhledem k maximální nule záporné hodnoty, kde přibližně -20dBFS odpovídá 0dB na VU škále; jinými slovy, 0dB na VU nechává zhruba 20dB rezervu pro špičky signálu na stupnici dBFS.
Úroveň hlasitosti digitálního záznamu se dá zobrazit různými způsoby. Jeden z možných je popsán zde: podívejte se na následující vizualizaci záznamu - jde o So Far Away z legendárního alba Brothers in Arms (1985, Vertigo, 824499-2) kapely Dire Straits. CD disk, který masteroval Bob Ludwig, významně přispěl svými zvukovými kvalitami k propagaci digitálu v jeho prvopočátcích. Světlejší plocha uvězněná uvnitř zubaté křivky představuje průměrnou hlasitost záznamu, propady a špičky pak jeho okamžitou celkovou dynamiku. Rozdíl mezi těmito špičkami a průměrnou hlasitostí je indikací mikrodynamických kvalit nahrávky.
Z dnešního pohledu je tento materiál, nahraný v roce 1985, velmi tichý, se značnou rezervou do maximální možné hlasitosti. Tu a tam některý tranzient vyskočí směrem k 0dBFS, ale většinou jsou špičky stěží na úrovních -5 až -8dBFS. Původní edice Brothers in Arms tak má naprosto úchvatnou mikrodynamiku, jednu z nejlepších v komerčně vydávané rockové hudbě vůbec: -18dB (např. CD vrstva nedávno vydaného SACD remasteru, který je rovněž velmi ceněn pro jiné kvality, stěží sahá někam k -8dB).
Úroveň -0.3dBFS byla dlouho považována za nejhlasitější signál, jaký je možné na CD zaznamenat, protože původní CD procesory považovaly vzorek na úrovni 0dBFS za chybu. I přes to, že jsou stará cédéčka nahraná poměrně potichu, jejich kvalita je výborná a pokud si je zesílíte, dostanete skvělý zvuk.
Vtip je v tom, že hlasitost záznamu neposuzujeme podle špiček, ale podle průměrné hlasitosti. Pokud tedy máme dva záznamy, které dosahují ve špičkách stejných úrovní, bude se nám jevit ten s vyšší průměrnou hlasitostí jako hlasitější.
Dynamika je v hudebním záznamu naprosto klíčový, možná ten nejdůležitější, element. Je to prakticky světlo a stín hudby. Vytváří expandující pocit lehkosti a nechává nám slyšet další zvukové nuance - odrazy v nahrávacím studiu, rezonance těla kytary a strun, jemnou práci hlasu zpěváka či zpěvačky, náhlé prásknutí bicích nebo přechod orchestru od pianissima do fortissima. Všechno tohle dává hudbě napětí a pokud to chybí nebo je to potlačeno, všechna krása mizí.
