Pokud většina nahrané hudby nevyužívá dynamického rozsahu, jaký jí digitální média nabízejí, jaký má smysl vyvíjet a rozšiřovat novější a kvalitnější hudební formáty...?
V lednu 2010 jsme zveřejnili obsáhlý materiál Cesta do pekel, kde jsme se zabývali nešťastným trendem úmyslného poškozování hudebních nahrávek samotnými vydavateli. Závěr nebyl optimistický: „Rád bych měl lepší zprávu, ale situace je velmi tristní: čím je nahrávka nebo remaster novějšího data, tím horší zvukové kvality se dají očekávat. Kromě speciálních vydání a účelových remasterů (…) se solidní dynamiky jen stěží dočkáme. Právě naopak - nálepka "remastered" na obalu je jako zdvižený ukazovák… Pozor! Nekupovat!"
Situace se od té doby nejenže nezměnila, ale hudební krize se ještě prohloubila. Obrovské množství ohlasů na Cestu do pekel, navazující článek Magická čtyřka a databázi Dynamicon však dává jasnou zprávu o tom, že si fenoménu Loudness War čím dál více všímá nejen odborná, ale i laická veřejnost a objevují se další hlasy volající po nápravě. Jedním z takových hlasů je i následující text.
PŮVOD LOUDNESS WAR
Fundamentálním důvodem Loudness War je konkurenční boj. Hudební vydavatelství se předhánějí v tom, kdo bude mít perceptuálně hlasitější produkci. Názor, že se hlasitější hudba prodává více, než ta, jenž je potichu, se poprvé objevuje v polovině 20. století, kdy se ve veřejných podnicích začala rozšiřovat hudební zařízení umožňující přehrání osobně preferované písničky. Jukeboxy, jak se tato zařízení označovala, byly instalovány převážně v hospodách a klubech, kde je hladina hluku přirozeně generována návštěvníky nebo samotným zařízením. V takovém prostředí bylo a je žádoucí, aby přehrávaná písnička svou hlasitostí předčila zvuky okolí. Z toho důvodu dostávaly přednost písně s co nejvyšší akustickou hladinou, jejichž obsah by nezanikl v ruchu provozu.
Přestože příčin, proč bývá hlasitější hudba preferována před tou tišší, je hned několik, tak především právě díky jukeboxovým zařízením, jež v sobě měla zabudovaná počítadla přehrání, mohly hudební společnosti odstartovat fenomén ovlivňující hudební svět až do současnosti. Hudební labely, hnané přirozenou tendencí být komerčně úspěšnější než ostatní, se totiž brzy začaly předhánět v tom, kdo posluchači nabídne hlasitější nahrávku. Tím vznikl jakýsi bludný kruh závisti hlasitosti (angl. loudness envy), ve kterém se úspěšnost poměřuje ve schopnosti překřičet toho druhého. Což je filozofie, kterou se Loudness War, i přes, a nebo právě kvůli posunu v technologickém vývoji, zahrnujícímu obměnu hudebních médií a dokonalejší přístroje na zpracování zvuku, řídí doteď.
Pokud mluvíme o Loudness War, tak řeč není o živé hudbě, nýbrž o hudbě reprodukované. Ačkoliv živé koncerty mezi sebou také často soupeří v síle zvuku, kterým dokáží ovinout ucho posluchačovo, a také by se dalo hovořit o jakémsi souboji hlasitostí, je Loudness War pojmem zavedeným v kontextu hudby reprodukované, prvotně vázané na určité médium, které v sobě zaznamenanou zvukovou informaci nosí. (…) Prakticky na každém elektronickém zařízení schopném reprodukovat hudbu lze najít prvek, kterým recipient dokáže ovládat konečnou hlasitost zvukového výstupu, a tak vlastně může celý závod, vedený nahrávacími společnostmi, anulovat prostým otočením tlačítka. Pravý problém Loudness War nastává až teprve ve chvíli, kdy je hlasitostní kapacita média naplněna, hudba se již nedá zesílit v nezměněné formě, a proto je potřeba ji technikami signálového zpracování (angl. signal processing) upravovat, aby se jevila jako subjektivně hlasitější. Tyto postupy jsou ovšem aplikovány na úkor kvality zvukového záznamu, potažmo celkové kvality reprodukované hudby a ovlivňuje tedy i hodnotu estetického prožitku z ní neplynoucího.
UPŘEDNOSTŇOVÁNÍ HLASITÉ HUDBY
Důvodů, proč bývá hlasitá hudba preferovanější než tišší a proč je proto v zájmu hudebních společností vynaložit nemalé prostředky na získání subjektivně nejhlasitější produkce, je několik. Psychoakustické výzkumy empiricky dokázaly, že hlasitější hudba lidem jednoduše zní lépe (…). Důvod této skutečnosti však není zcela přesně znám. Jedna z možných teorií uvádí, že příčinou může být fakt, že hlasitá hudba zvyšuje nervovou aktivitu v našem sluchovém centru, čímž se kvalitativně mění stav celého mozku.
Barry Blesser, Ph.D. ve svém článku The Seductive (Yet Destructive) Appeal of Loud Music tuto situaci ještě konkretizuje: „V jedné studii bylo zjištěno, že hlasitá hudba aktivuje stejné oblasti mozku jako euforické drogy jako kokain (…),“ avšak dodává „Hranice mezi potěšením a poškozením je velmi křehká“.
Hlasitá hudba tedy v mozku vyvolává stav ne nepodobný působením drog. Možná právě pro tyto fyziologické účinky náš mozek sám, jako cestu vedoucí do těchto stavů, preferuje hudební informace ve formě intenzivnějších akustických vjemů. Hlasité zvuky jsou výraznější a v prostředí plném rušivých elementů zřetelnější, než tiché (…). Hlučné vjemy tedy přirozeně upoutávají náš zájem, s čímž se můžeme setkat nejen u pragmatické funkce budíku, ale bývá toho využito i marketingově, například v televizi nebo v rádiu, kdy hlasitější stanice získá podvědomý náskok před ostatními, či při televizních reklamách, kdy se hlasitost skokově zvýší za cílem nás upoutat a donutit nás ji sledovat (…). Při cestě autem, při návštěvě hospody či restaurace, v klubu a na živých koncertech člověk jednoduše raději uslyší hlasitou písničku než jen neurčité zvuky okolí, které ho nezajímají (…).
