"Není druhý takový síťový kabel, jako je Odin. Pokud o tom někdo hodlá diskutovat, ať si jej zajde nejprve poslechnout – teoretizování v tomto případě nikam nevede a je to jen ztráta času..."
Digitální konečná…
Málokdy se dá v hifi mluvit o revoluci. Jen velmi výjimečně tak dojde k objevení opravdu převratné konstrukce, která posune audio svět dopředu ne o kousek, ale skokem. Neradi bychom někomu křivdili, ale poslední taková skoková změna se odehrála 17. srpna 1982 v Hannoveru, kdy vypadl z linky první oficiální výlisek CD disku a od základu změnil způsob záznamu a reprodukce hudby. Dalších pětadvacet let se nic podstatného nestalo, byli jsme jen svědky dalšího vylepšování formátu, rozpačité války mezi DVD-A a SACD, pokusů o konstrukci plně digitálních zesilovačů a zápasu o znovuoživení klasické černé desky. Až doposud.
Konstruktér John DeHaviland není ve světě hifi a highendu žádným nováčkem a seznam komponentů, u jejichž zrodu stál, by představoval pořádně dlouhý seznam. Vzpomínáte si na 80. léta a famózní prototyp mnohamegawattového elektronkového zesilovače HMS T-1000 (2x9000W v čisté třídě A !!!), který v testech hravě smetl veškerou proti němu nasazenou konkurenci a stal se jediným zástupcem kategorie A+++ (tedy kategorie nejlepších komponentů této planety) časopisu Stereophile? Bohužel se v redakci dlouho neohřál, jelikož jeho velký ztrátový tepelný výkon vyhnal rtuť teploměru v poslechové místnosti na 53°C a způsobil požár archivu, což vedlo editora Johna Atkinsona k rozhodnutí T-1000 dále neprovozovat. Zesilovač se nikdy nedočkal sériové výroby a zálohy koupěchtivých zájemců byly vráceny. Sám DeHaviland později přiznal, že byl přístroj ´poněkud předimenzovaný´a bylo možné jej uvádět do chodu pouze venku a v zimním období (zesilovač dodnes slouží ve Vladivostocké filharmonii).
Po úspěchu T-1000 se z DeHavilanda stal vyhledávaný konstruktér a postupně ho angažovaly některé nejlepších vývojových týmů světa. Byl to právě on, kdo objevil jednoho podzimního dne při přípravě večeře podivnou hmotu, která po vychladnutí vykazovala fantastickou odolnost proti rezonancím a extrémní pevnost a tuhost. Protože ji sám DeHaviland nedokázal opracovat (standardní ocelové nástroje nezanechaly na polotovaru ani žádné škrábance), spojil se ještě téže noci s Davidem Wilsonem, který v té době shodou okolností hledal materiál pro stavbu ozvučnic legendárních Wilson MAXX. Wilson byl nadšen, odkoupil ihned výrobní postup, zavázal DeHavilanda mlčenlivostí a nazval hmotu M-materiálem, tedy utajovaným kompozitem, který dnes najdete ve většině jeho úspěšných reprosoustav.
S komerčním úspěchem digitálu se možnostmi nového média okouzlený DeHaviland víc a víc věnoval právě této oblasti. Správně identifikoval, že hlavní slabinou digitálního přenosu dat je malá pestrost signálu - nuly a jedničky prostě nestačí k popsání bohatosti a rozmanitosti hudební informace! Když o rok později přistála na stole v Sony Laboratories Inc. jeho konstrukce CD rekordéru Batman Hamster 3-Bit, který dokázal ukládat na stříbrné disky i dvojky, trojky, čtyřky a dokonce i vybraná písmena, vzbudilo to značný rozruch. Firma Sony se v té době intenzivně zabývala vývojem SACD, které se v porovnání s DeHavilandovou konstrukcí najednou jevilo jako nedokonalá dětská hračka a Hamster pro něj tak představoval reálnou hrozbu. Recenze Hamstera se objevila v prestižním magazínu Absolute Sound (XVII/87), který mu přiznal ´neuvěřitelnou dávku zvukového realismu, který nejen že jde za hranice dokonalosti reprodukce, ale předčí i originál a živé vystoupení zanechává daleko pozadu´. Ke smůle DeHavilanda se ani Hamster nedočkal výroby, firma Sony jej tiše zametla pod koberec, uvedla na trh svůj první SACD přehrávač SCD-1 a DeHavilanda umlčela tím, že obvody Hamstera vykazují radioaktivní radiaci, což byla ostatně pravda a s přehrávačem bylo nutno pracovat v olověném obleku. Nápady ale nezapadly a většina novátorství, které mělo premiéru v Hamsterovi, našla uplatnění v zatím posledním DeHavilandově návrhu. Tím se dostáváme k BlakBox CryoReference.
Deset vteřin k audiofilnímu nebi…
Co je (anebo lépe řečeno co není) BlakBox CryoReference? Na první pohled jde o nenápadnou krabici s číselníkem a čtyřmi modrými diodami na čelním zkoseném panelu. Jak už bylo řečenou, některé prvky novinka přebírá z Hamstera 3-Bit, tudíž i CryoReference je značně radioaktivní. Přístup k ovládacím prvkům je povolen až po zadání 48-místného kódu, který je předprogramován výrobcem a doručen odděleně s přístrojem ve zvláštním plastovém pouzdře. Toto opatření má zamezit přístupu nepovolaných osob k přístroji, který by se mohl stát v neznalých rukách značně destruktivním. Tak vlastně začalo naše seznámení s BlakBox CryoReference…
K testu byl CryoReference přivezen prostřednictvím kurýrní služby a chlapci se s jeho usazením do racku trošku potýkali, neboť to není žádný drobeček. Případným zájemcům doporučujeme si předem promyslet, kam přístroj umístí, neboť pozdější přesuny jsou jen velmi obtížně realizovatelné. Manuál udává hmotnost 340kg (v obalu) a 380kg (bez obalu) při rozměrech přístroje 230x440x100x150mm. Proč dále naroste hmotnost přístroje vybalením se nám zjistit nepodařilo, stejně jako fakt, že výrobce uvádí čtvrtý rozměr. Pravděpodobně to spolu souvisí a byli jsme několikrát ujištění distributorem, že pátrat po tom nemá smysl, jestliže nechceme naše rodiny vystavovat nebezpečí.
Nedočkavě jsme přistroj chtěli zapojit do sítě, ale zklamaně jsme to museli odložit, neboť CryoReference má na zadním panelu podivnou lineární pětipólovou zástrčku, nekompatibilní s ničím, co známe. Kolega Ryba se ji sice pokusil rozebrat, ale odrovnal na ní rozbrušovačku a nezbylo tak než čekat na příslušenství, které naštěstí dorazilo o 3 dny později. Balíček voněl novotou a obsahoval onen postrádaný připojovací kabel (zmíníme se o něm později) a zapečetěné plastové pouzdro s bezpečnostním kódem. Návod na pouzdře upozorňoval, že je třeba si kód dobře zapamatovat, neboť bez něj není přístroj možno znovu spustit a přeprogramování jednotky je značně finančně náročné (v přepočtu něco okolo 750 tisíc korun a potřebujete k němu podpisy obou prarodičů). V pouzdře se nacházela malá kartička s vytištěnými číslicemi, které zhruba po 1 minutě začaly blednout, až úplně zmizely. Chytré a rafinované řešení jak udržet aktivační šifru v tajnosti! Měli jsme štěstí, že kód byl jednoduchý a kolega Wolf si ho dobře zapamatoval: SKQb-Yfd5-bQ10-9hTR-HOU-PP4f-632i7-7eeW-ga9H-31Ff-0oPN.
Už samotný připojovací kabel je unikátním řešením. Pětimetrová žíla se spirálovou geometrií napájí nejen BlakBox, ale i sebe samu, neboť jde o kabel aktivní. Masivní hlavice konektoru s pěti piny obsahuje kryogenní jednotku, jejíž stav je indikován modrou LED diodou. Rozsvícení diody informuje o tom, že po celé délce kabelu bylo dosaženo teploty -120°C ve vodivém jádře a je možno uvést BlakBox do pohotovostního stavu. V této fázi se stala malá nehoda, neboť se ke kabelu neopatrně přitočila domovníkova kočka a snažila se do něj zatnout dráp, takže došlo ke kryo-zkratu. Po zametení střepin kočky a po správném zadání kódu a stisknutí hlavního spínače pod číselníkem se přístroj postupně dostává do provozního režimu, což je indikováno postupným rozsvěcením dalších tří modrých diod na čelním panelu - první dioda informuje o aktivaci A/D, D/A a W/C převodníků, druhá o propojení signálových cest a přítomnosti napětí na výstupních svorkách a třetí o celkové připravenosti přístroje. Celý proces trvá necelých deset vteřin, takže nemusíte čekat dlouho. Problematický může snad být jen zvuk, který se ozývá zevnitř a který, jak kdosi trefně poznamenal, připomíná pářícího se polárního sviště, tedy zvuk, který většina z nás již v dětství nesnášela podobně jako rybí tuk.
Audiopřevodovka
Na povrch CryoReference je nanesena černá prášková barva s antirezonančním účinkem. Domníváme se, že jde o poměrně zbytečné opatření: vezmeme-li v potaz 380kg přístroje, težko se nám jej podaří rozrezonovat a našim standardním redakčním testem, deseti údery pětikilového perlíku do základny, prošel přístroj v pohodě, což se nedá říci o perlíku. Základna je totiž tvořena kaleným odlitkem, na který jsou speciálním tmelem zevnitř lepeny olověné pláty o síle 2mm. Mezi sudými dvěma pláty je bitumenová vložka, mezi lichými páry něco jako žvýkačka (kolega Wolf tvrdí, že to skutečně je žvýkačka). Celková síla tohoto sendviče je něco přes dva centimetry. Víme to díky experimentu Tomka Ryby, ale o tom až dále. Na zadnim panelu najdeme dva vstupní a dva výstupní reproduktorové terminály (zde bychom si dovolili první kritiku - jde o klasické pérové svorky a ještě s hodně slabým pérem), dva páry programovatelných RCA cinchů (vstup/výstup) a špunt, po jehož odstranění můžete doplňovat do přístroje vodu. Manuál nezmiňuje, k čemu a proč je to dobré, nicméně to důrazně doporučuje. Ani nás už nepřekvapilo, že je třeba použít výhradně značku Evian, v nouzi lze použít vodu svěcenou.
Zadáte-li bezpečnostní kód a stisknete „1“, hydraulika tiše odklopí horní kryt a naskytne se vám pohled do útrob přístroje s nastavovacím mechanismem. Ten představují čtyři páky, něco na způsob řazení v autě. Každá páka je třípolohová (třírychlostní, chcete-li) a kombinací nastavení těchto pák a číselníku řídíte funkce přístroje. Hlavice pák jsou zhotoveny ze zajímavého materiálu, který je velmi příjemný na dotek, mnohem příjemnější, než to nejpříjemnější co znáte, možná ještě o něco příjemnější. Je zajímavé, že jsme už slyšeli od mnoha audiofilů, že vlastnit tento materiál je jejich snem a že jsou ochotni získání BlakBoxu obětovat vše. Dále dovnitř přístroje se nedostanete, nenajdete zde žádné šrouby nebo spojovací prvky, a že je to nemožné tvrdí i manuál. Kolega Ryba to ale dokázal (cha!) a podělí se o svou euforii ve svém příspěvku.
Co vlastně BlakBox CryoReference umí?
Jak bylo napsáno v úvodu, jde o opravdovou revoluci, která mění snad všechny zažité zvyky. BlakBox může být totiž použit následujícími způsoby:
Při zapojení mezi zdroj signálu a předzesilovač, integrovaný zesilovač nebo koncový zesilovač:
V tomto módu pracuje CryoReference jako absolutní převodník. V první fázi se zesynchronizuje s frekvencí oscilátoru CD přehrávače, popřípadě s otáčkami talíře gramofonu nebo s čímkoli, co je zrovna po ruce a kmitá to nebo rotuje, a potom nasaje hudební signál přímo z přehrávaného média dříve, než tento projde obvody zdrojového komponentu. Jak se to děje je předmětem DeHavilandova patentu, ale nejspíše jde o MDS technologii 3. generace, popřípadě o vylepšený HRC matematický model hyperbolických parabol - co to znamená a proč si to myslíme, netušíme.
Následně si CryoReference hudební materiál uloží do interní paměti (podle informací firmy se tam vejde kolem 15,000 hodin běžné hudby nebo 20 minut dechovky) a odtud ho pak pomocí předvoleného režimu (to se nastavuje pákami) vyšle v analogové podobě na reprosvorky.
Při zapojení mezi zesilovač a reprosoustavy
V tomto módu pracuje CryoReference jako přizpůsobovací člen. Z uložené databáze 800 nejtypičtějších reprodukčních sestav si vyberete tu, jejíž zvukový charakter vám nejvíce sedí a přístroj nezávisle na vámi právě používané sestavě napodobí zvuk sestavy vybrané.
Nezapojený
I když není CryoReference připojen, lze jej použít jako výkonné těžítko nebo se můžete pro vlastní potěšení (případně s přáteli) dotýkat materiálu na pákách.
Na rozdíl od DeHavilandovy první zesilovačové konstrukce BlakBox ani při plném výkonu téměř nehřeje (zřejmě synergizující efekt kryogenního chlazení a svěcené vody) a spotřebovavá konstatně necelý 1W výkonu z domovní zásuvky bez ohledu na hlasitost. Není ani citlivý na kvalitu napájecího napětí, jelikož si vytváří čisté napětí sám nukleární fúzí a funguje dokonce i při výpadku proudu (trošku nás to znepokojilo, protože i poté, co byl BlakBox odpojen od sítě, celé 3 dny jeho diody dál žhnuly do noci a přístroj potmě světélkoval). S vědomím, že tedy máme co do činění s fantastickým produktem jsme přistoupili k poslechovým testům. Abychom vyloučili vzájemné ovlivňování, utvářel si každý z nás úsudek samostatně.
Jak to slyší Petr Wolf
Protože se na průzkum vlastností BlakBoxu jako přizpůsobovacího členu mezi zesilovač a reprosoustavy těšil kolega Ryba, rozhodl jsem se prozkoumat funkci absolutního převodníku.
Kouzlo přístroje spočívá v tom, že není závislý na kvalitě digitálních ani analogových obvodů zdrojového komponentu. Jediné, co potřebuje, je přesný laserový paprsek nebo dobrou jehlu v gramofonové vložce. Na úvod jsem BlakBox zapojil do své referenční sestavy: CD přehrávač Hummus Pyre, předzesilovač ČSAD 12.30, koncové monobloky CEDR Reference a bio-reprosoustavy Precise Monitor Greenpeace No.6. Jako kabely posloužily osvědčené Orbit Ruprecht. Do přehrávače byli vloženi staří dobří Dire Straits (Brothers in Arms), na klávesnici BlakBoxu byl zadán bezpečnostní kód (SKQb-Yfd5-bQ10-9hTR-HOU-PP4f-632i7-7eeW-ga9H-31Ff-0oPN) a pak jsem stisknul PLAY.
CryoReference chvíli disk chroustalo, přičemž vydávalo zvuk podobný letu čmeláka, což bylo rozhodně příjemnější, než to, čehož jsme byli svědky při inicializaci. Potom přístroj zamrkal svými diodami a sepnul signál na výstupní konektory.To co jsem uslyšel, mě zarazilo do křesla. Smršť tvrdých metalových rifů skladby Too Far Away s kulometnou palbou dvojitého kopáku a hlas někoho, kdo bych přísahal že je Jimmy Sommerville z The Communards mě dostaly. Až po chvíli jsem začal v nahrávce nacházet důvěrně známé momenty. Zpěvákem pochopitelně nebyl Jimmy Sommerville, ale Mark Knopfler co zněl jako Jimmy Sommerville. To mě uklidnilo. Proč ale Dire Straits hrají jako Sepultura a Slayer dohromady a co tam dělá ta flétna? Odpověď jsem našel rychle a snadno - tkvěla v nastavení pák. Tak začalo mé dobrodružství.
Přehozením páky č.1 o jeden dílek (nejprve ovšem musíte zadat bezpečnostní kód SKQb-Yfd5-bQ10-9hTR-HOU-PP4f-632i7-7eeW-ga9H-31Ff-0oPN) se zvukový obraz změnil: přebustrované kytary zmizely a nahradily je opravdové kytary tak, jak je známe z Dire Straits - hurá! Jimmy Sommerville a flétna v pozadí ovšem zůstali. Takže znovu, páka č.1 na stejné pozici a páka č.2 o jeden dílek (nejprve ovšem musíte zadat bezpečnostní kód SKQb-Yfd5-bQ10-9hTR-HOU-PP4f-632i7-7eeW-ga9H-31Ff-0oPN): Kytary jsou v pořádku a hlas Jimmyho Sommervilla se teď pro změnu změnil na stočlenný pravoslavný sbor. Flétna zůstala. Páka č.3 o jeden dílek (nejprve ovšem musíte zadat bezpečnostní kód SKQb-Yfd5-bQ10-9hTR-HOU-PP4f-632i7-7eeW-ga9H-31Ff-0oPN) a flétna mizí, je ovšem nahrazena tympány. V této chvíli jsem byl hudbou velmi vtažen a přistihl jsem se, že jsem si podupával do rytmu - aby ne, kulometné staccato metalových bicích spolu s tympány hnalo stohlavý sbor pravoslavných mnichů do figur, které mě nechávaly bez řeči.
Abych to zkrátil: pomocí kombinace pák a číselníku je možné přizpůsobit si hudbu oblíbeného interpreta momentální náladě (nejprve ovšem musíte zadat bezpečnostní kód SKQb-Yfd5-bQ10-9hTR-HOU-PP4f-632i7-7eeW-ga9H-31Ff-0oPN) a vytěžit tak z kolekce nahrávek maximum. Podobně spolehlivě funguje BlakBox i po připojení ke gramofonu. Roztáčím stařičké LP Boba Dylana (Blood On The Tracks, Columbia 33235). Při správné kombinaci (kdybych si na začátku pořádně přečetl manuál, věděl bych, že neutrální poloha je předprogramována pod současně stisknutými tlačítky 1 a 0 - musíte u toho ale stát na něčem kožešinovém, jinak to bůhví proč nefunguje) je to ten správný, otevřený a krásně prostorný zvuk a Bob Dylan tak, jak ho mám rád. Pohyb pákou č.2 (ta je pro vokály) a máme tu Suzanne Vega, ovšem s Dylanovou hudbou a texty, pohyb o další dílek a Suzanne se mění v něco na způsob Joe Cockera. Možností a kombinací je nepočítaně. S přítelkyní jsme si udělali krásný romantický večer se šuměním oceánu, havajskou kytarou a pískáním delfínů (Nirvana, Nevermind, na číselníku 356 + páky na pozicích 1.1, 2.3 a 3.1).
Jak to slyší Martin Justan
BlakBox je bezpochyby nejmocnější (a nejtěžší) přístroj, jaký kdy navštívil mou poslechovou místnost. Jelikož se nenechám opít rohlíkem, tj. nepropadnu tak snadno pozlátku absolutního převodníku nebo přizpůsobovacího členu jako kolegové Wolf a Ryba, rozhodl jsem se, že se budu soustředit jen a jen na zvuk. Není pro mne problém prokázat, že BlakBox je pouze bublinou, která při kritickém zhodnocení zase rychle praskne. Proto byl v průběhu mého testu nastaven BlakBox do neutrálního režimu (nejprve ovšem musíte zadat bezpečnostní kód SKQb-Yfd5-bQ10-9hTR-HOU-PP4f-632i7-7eeW-ga9H-31Ff-0oPN, který jsem měl naštěstí napsaný na papírku od Petra Wolfa - ne, že bych si ho nepamatoval, ale jen tak pro jistotu). Pro velmi kritický poslech mi posloužila hvězdná sestava: dvoutaktní přeplňovaný zesilovač Mopet Hydrum krmil přes trojnásobný 4-wiring reprosoustavy LUMP2, o zdroj signálu se postaral modifikovaný orchestrion (modifikace spočívala ve vyhubení červotoče přípravkem Audio Dynatoč Clear a prodrátování lunárními vodiči) postavený na gumopryžových nožičkách Tichošlap Guru. V duchu rčení ´nejlepší kabel - žádný kabel´jsem propojovací kabely vůbec nepoužil. Jako testovací nahrávky byly zvoleny důvěrně známé kousky od Pink Floyd, Diany Krall, Felixe Slováčka (Live In Studio Friend - Joo & Helle) a pro kontrolu i zpěv ptactva z vynikajícího Zpěv ptactva pro audiofily.
Je pravdou, že až teď jsem pochopil, co měli na mysli v Absolute Sound, když napsali, že přístroj překonává i realitu. V notoricky známých nahrávkách, jako floydovská Money jsem objevoval detaily, které mi dříve zůstaly utajeny - například oranžová vlněná vesta Davida Gilmoura byla sice přes BlakBox spíše narůžovělá a lehce zplstnatělá v celém přenášeném pásmu, na druhou stranu byla ale přesně definovaná jako vesta a nikoli jako pulover, což jsem si až doposud myslel. CryoReference nás nechal nahlédnout i pod pokličku, lépe řečeno až ke spodnímu prádlu interpretů, což bylo velmi potěšující v případě Diany Krall, méně pak v případě Felixe Slováčka. O opravdové překvapení se ovšem postaral až Zpěv ptactva pro audiofily. Tato legendární nahrávka, pořízená originálně na voskových válečcích v roce 1933 a později skvěle remasterovaná na audiofilním vosím vosku (který je jak známo kvalitnější, než běžný vosk včelí) byla v podání BlakBoxu živeném orchestrionem uchvacující: hlasy jednotlivých ptáků byly působivě separované a šly až do nejvyšších oktáv, takže nebyl problém sledovat trylky na úrovních 30, 40 nebo i 50 kHz, což jsou frekvence, na kterých mé LUMP2 hrají nejlépe. Připojený pomocný subwoofer odhalil i hlubší hlas drůbeže a subsonické našlapování tlapiček lišek, kterými záznam náhle končí.
Jak to slyší Tomek Ryba
Jako nadšenému technikovi mi pochopitelně vrtalo hlavou, jaké technologie se skrývají uvnitř přístroje. Jak jsme již poznamenali, nenajdete na BlakBoxu žádné šrouby ani jiné prvky, jejichž uvolněním by se dalo proniknout do jeho nitra. Protože jsem nechtěl necitlivým zásahem (např. páčidlem) poškodit křehké mechanismy, rozhodl jsem se pro bezotřesovou autogenní metodu, tedy autogen, jehož hořákem jsem zaútočil na předpokládané slabé místo - oblast kolem konektorů. Kryogenní chlazení je ovšem natolik výkonné, že plamen nedokázal materiál skříně ani ohřát, natož propálit. Nezbylo tedy nic jiného, než se pokusit do přístroje proniknout laparoskopicky: po 6 hodinách otáčení vrtáku s diamantovou korunkou jsem poznal, že se dílo povedlo a jsem uvnitř - poplach spuštěný dozimetrem signalizoval silnou unikající radiaci, proti které jsem naštěstí získal imunitu v průběhu mého působení jako drtič uranu v sovětské jaderné elektrárně. Prostrčenou fotografickou sondou jsem tak byl schopen vyfotografovat alespoň část převodníků (viz. obrázek), se kterými BlakBox pracuje. Jelikož nebyl čas na další vrt, zamaskoval jsem vzniklý otvor lepicí páskou aby distributor nic nepoznal a pustil se do poslechových testů.
Princip přizpůsobovacího členu je prostý. Dejme tomu, že máte doma hifi sestavu celkem za 1500Kč (což je tak rozumné minimum, kde začíná seriózní hifi) a toužíte po komponentech, chválených vašim oblíbeným highendovým periodikem. Za předpokladu, že máte BlakBox, je to velmi snadné - stačí ho jen připojit pomocí pérových svorek mezi zesilovač a reproduktor a vybrat si z 800 přednastavených profilů. Seznam je to dlouhý a je nutno si uvědomit, že nejde jen o vyjmenování značek, ale o kompletní předdefinovaný zvuk sestav. Najdete zde nejen takové klenoty jako kombo Dynaudio Evidence + Dynaudio Arbiter + Clearaudio Reference, ale potěšilo mne, že seznam zahrnoval i mou domáci sestavu, což je s podivem, neboť jde o kutilsky zhotovené DIY přístroje: klikou poháněný CD přehrávač Obelix, hydraulický předzesilovač PATa zesilovač MAT a experimentální bezozvučnicové soustavy Spiderman 3, představované měniči zavěšenými v prostoru na nylonových vláknech.
Abych si spolehlivost BlakBoxu ověřil, použil jsem vypůjčenou referenční sestavu (Accuphase přehrávač, předzesilovač, monobloky a nové repro Focal Grande Utopia EM) a nastavil přizpůsobovací člen na zvuk mé vlastní sestavy. Totéž jsem pak provedl s druhou referenční sestavou, telefonem Nokia propojeným s tranzistorovým rádiem Glasnosť. Nejprve jsem ovšem musel zavolat kolegovi Wolfovi, aby mi nadiktoval bezpečnostní kód (SKQb-Yfd5-bQ10-9hTR-HOU-PP4f-632i7-7eeW-ga9H-31Ff-0oPN).
BlakBox CryoReference splnil svůj úkol na jedničku: zvuk skrze sestavu č.1 (Accuphase/Verity Audio) a sestavu č.2 (Nokia/Glasnosť) byl naprosto shodný se zvukem mé domácí sestavy (Obelix-Pat&Mat-Spiderman 3): kožešinově hluboké basy, středy s náznakem abrazivně-krystalického zdrsnění v okolí cca 1m od zdroje signálu a výšky bez problémů sahající až k 2kHz, což je prozatím horní limit mých Spiderman 3 (verze MKII je ve vývoji a měla by tento nedostatek odstranit). Takhle tedy rozhodně ano!
Závěr
BlakBox CryoReference je zvukovou konečnou. Kromě všech pozitivních vlastností bychom mu mohli vytknout jen velmi málo. K hlavním nedostatkům patří nemožnost přenášení, radiace, nebezpečí omrzlin, cena a nutnost neustále zadávat bezpečnostní kód SKQb-Yfd5-bQ10-9hTR-HOU-PP4f-632i7-7eeW-ga9H-31Ff-0oPN. Pokud se ale stanete jeho šťastnými majiteli, bude to pravděpodobně to poslední, co si v tomto životě koupíte…
Veselé Vánoce a šťastný HiFi rok 2009 přeje audiodrom!
Kontakt: redakce
© Copyright - obrazový materiál i text: Audiodrom
