"VDH prostě hraje jinak - především posluchače upoutá neuvěřitelnou hladkostí: zvuk je zejména na výškách až tekutý, ne po kapkách, ale spojitě jako med. Dalším společným rysem je skvělá hudebnost a přehled a poslední, jednou z nejdůležitějších vlastností je naprostá absence poslechové únavy..."
Vibrující uhlíková struna…
A.J. Van den Hul je dnes už zasloužilý pán, který nikdy nepřestal snít svůj sen o bezchybné reprodukci hudby. Naplňovat jej začal v roce 1980, kdy začal v holandském Vaassenu práci na gramofonových přenoskách. Dnes už legendární jehla, typická svým úzkým profilem, se nejprve setkala se značně odmítavým postojem potenciálních výrobců - novátorský tvar podle nich hrozil spíše poškozovat gramodesky, než přinášet radost z hudby. Nakonec dostal Van den Hul šanci a Goldring pustil jeho ideu do světa. Zrodila se legenda.
Van den Hul (neboli VDH) zůstal analogu věrný, a tak v aktuálním katalogu firmy najdeme celou řadu špičkových přenosek, na jejímž vrcholu stojí série Grasshoper, kousek bratru za 100 tisícikorun. Nechejme ale teď gramofony stranou a věnujme se jiné, pro firmu důležitější oblasti - propojovacím kabelům. Proč důležitější? Protože prodej kabelů dnes představuje pro VDH téměř 90% celého obratu; inu milovníci vinylu jsou stále ve větší a větší menšině a navzdory nedávné renesanci analogu se nedá očekávat nějaký zásadní zvrat do budoucna.
Je lepší měď nebo stříbro? Odpověď zní: uhlík
Myslím, že stojí za to se tentokrát podívat na principy Van den Hulových kabelových konstrukcí trošku hlouběji, neboť v mnoha ohledech jde o řešení značně unikátní. Nechejme tedy promluvit samotného konstruktéra.
Každý vodič, ať už z jakéhokoli materiálu je vystaven v určitém okamžiku svého života (při výrobě, skladování nebo dokonce v průběhu používání) vnějším vlivům, které na jeho povrchu způsobují chemické reakce a nevratné krystalické změny, jež mohou postupovat i směrem do jeho jádra. Těmito vlivy nemusí být nutně jen například běžná oxidace, ale i mechanické namáhání (pamatujme třeba i na slova George Cardase, který říká „hlavně s kabely moc nehýbejte“). Tato ´krystalická kontaminace´dle VDH způsobuje nečistotu zvuku při použití kabelů v audio aplikacích, a je také důvodem, proč některé nectnosti v jejich zvukovém projevu mohou v průběhu delšího času dále narůstat. Jedním ze známých důsledků je nárůst harmonického zkreslení, které do jisté míry může znít našim uším příjemně a přiznejme si to, někdy jej i plánovitě vyhledáváme a tu a tam nesprávně označujeme jako ´zahoření´. Dalším důsledkem, který již tak příjemný není, jsou průvodní efekty zrnitosti zvuku a částečná ztráta prostorové informace. Pochopitelně nejde o dramatické změny, ale v highendovém světě záleží na sebemenším detailu.
Krystalická struktura mědi a stříbra je přibližně stejná a tak použití stříbra v tomto ohledu podle VDH nepřináší kromě vyšší vodivosti žádné významné výhody. Od určitého stupně čistoty a při dodržení striktních výrobních postupů jsou z pohledu hifi oba materiály prakticky rovnocenné, takže pouhá jejich kombinace nemá zásadní efekt. Proto VDH přišel se svým uhlíkovým vláknem.
Uhlíkové vlákno má proti kovovým vodičům značnou mechanickou odolnost (je necitlivé vůči namáhání), může být použito v menších průřezech a nevykazuje žádnou chemickou nestabilitu ani při vysokých teplotách. Má tak prakticky neomezenou životnost, přičemž jeho parametry se v průběhu jeho života nemění.
LSC, neboli jak hraje Linear Structured Carbon…
Čisté uhlíkové vlákno, které má v celém svém objemu homogenní krystalickou strukturu a je prosté jakýchkoli nečistot, nechal VDH patentovat pod názvem LSC. Řešení je unikátní v mnoha směrech. Každé vlákno (silné 6 mikrometrů) má svou vlastní izolaci zamezující výměně elektronů mezi jednotlivými mikrovodiči - teoreticky by tak měl být signál na vstupu vlákna 100% shodný se signálem na jeho výstupu. Dalším typickým rysem uhlíkové konstrukce je konstantní impedance, nezávislá na úrovni signálu, což by mělo zlepšit čitelnost a rozlišení zejména nízkoúrovňového detailu.
Obvykle bývá uhlíkovým kabelům z dílny Van den Hul vytýkána jakási zastřenost nebo nižší expresivita. Možná to má něco do činění s našimi posluchačskými návyky, neboť mozek nemusí odfiltrovávat harmonická zkreslení, která v menší či větší míře musí zpracovávat u tradičních materiálů. Těžko říci jak to je, pravdou však zůstává, že čistě uhlíkové konstrukce THE FIRST, THE SECOND a THE THIRD jsou jedněmi z velice ceněných audiofilních kousků z dílny VDH.
Sám mohu potvrdit, že jakýkoli kabel od VDH prostě hraje jinak, než jsem zvyklý. Především posluchače upoutá neuvěřitelnou hladkostí, zvuk je zejména na výškách až tekutý, ne po kapkách, ale spojitě jako med. Dalším společným rysem je skvělá hudebnost a přehled a poslední, jednou z nejdůležitějších vlastností je naprostá absence poslechové únavy. Kabely VDH můžete poslouchat celé hodiny bez toho, aby vaše uši volaly po odpočinku. Toto umí uhlík dobře. A nenechte se mýlit, už v kategorii do 4 tisíc korun můžete takový zvuk mít, poslechněte si třeba hybridní The WELL. Postupně jsem se tak propracoval k předmětu dnešní recenze, rovněž hybridnímu a navíc svou geometrií netradičnímu The ORCHID.
The Orchid
Jak už jsem napsal, The Orchid je kabel hybridní. To znamená, že kromě uhlíku využívá i tradiční materiály a to rovnou oba, tedy měď i stříbro. Současně je to díky své triaxiální konstrukci snad nejtenčí (necelé 3mm) highendový kabel, který jsem kdy držel v ruce.
Základem (jádrem) The Orchid je vodič z čisté bezkyslíkaté mědi (OFC), který je potažen homogenní vrstvou stříbra. Další vrstva je vodivý 48-pramenný oplet s téhož materiálu (tj. měď potažená stříbrem) s napařenou vrstvou LSC uhlíku. Poslední vnější stínící vrstvu představuje 80-pramenný oplet opět z téhož materiálu. Účelem triaxiálního designu je vylepšit odolnost kabelu proti vysokofrekvenčnímu rušení a související mikrofoničnosti při zachování výborných elektrických parametrů a naprosté izolaci vodičů proti vnějším vlivům. Jako dielektrikum jsou v The Orchid použity hned 3 materiály - v jádře a mezivrstvě jsou to dva typy Teflonu (PFA a PTFE), externí vrstvu představuje patentovaný polymer z vlastního vývoje Van den Hul.
Kabel je extrémně tenký, připomínající červenou strunu, velice pevný při zachování rozumné míry ohebnosti (uzel na něm neuděláte) a tak se s ním velmi dobře manipuluje a je možné ho vést prakticky kamkoli. K solidnímu dojmu přispívaly i XLR konektory Neutrik, kterými byl testovaný pár vybaven, možné je pochopitelně mít i verzi s RCA. Metr The Orchid vyjde na přibližně 10 tisíc korun a snadno to může být nejrozumněji investovaných 10 tisíc do vaší hifi sestavy, vezmete-li v potaz prakticky neomezenou životnost tohoto kousku drátu.
Van den Hul netrvá na tom, aby uhlíkové kabely byly před poslechem zahořeny, ale vzhledem k tomu, že do hry vstoupilo stříbro a měď a vůbec jen tak pro jistotu jsem ji dopřál cca 30 hodin hraní před soustředěnějším poslechem. Vliv ´zahoření´jsem na rozdíl od některých konkurentů příliš nezaznamenal, kabely hrály výborně hned od začátku.
Komfort linearity…
Donekonečna nám bylo (a někdy stále ještě je) vtloukáno do hlavy, že správný high endový kabel musí vypadat jako anakonda a cokoli, co bylo slabší než tužka bylo vyprovázeno s posměchem ze dveří. V tom případě vřele doporučuji si poslechnout The Orchid.
Van den Hulův triaxiál byl poslouchán v rámci dlouhodobého testu interkonektů a reprokabelů a původně nebyl vlastně ani v plánu. Záludně nám však byl podstrčen distributorem a předčil očekávání. Zájemce o podrobnosti ohledně komponentů, na kterých testy probíhaly (tu a tam se měnících, právě kvůli dlouhodobosti), nasměruji na recenze kabelů, se kterými se utkal (viz. například hromadný test Cardas nebo recenze Nordost Heimdall, popřípadě další, které se postupně budou objevovat, jen co je autoři dopíší). Výborné monitory Dynaudio Confidence C1 na konci byly pojistkou, že neuniknou ani sebemenší zvukové nuance.
The Orchid není ani jiskrný, ani temný, není ani analytický ani velkoryse odpouštějící, není teple analogový ani tranzistorově studený. Nic z toho. Prakticky v ničem jednotlivém nijak významně nevyniká nad (někdy podstatně dražší) konkurencí a v ničem ani významně nezaostává. U VDH se objevuje často (i když v jiné souvislosti) výraz lineární - to je přesně ono. Mám na mysli to, že The Orchid je tak nějak hodně dobře vybalancovaný a všechno je u něj ve správném hladce lineárním poměru.
Vezměme si třeba obyčejnou interakci prstů a drátu napnutého na velkém dřevěné korpusu, jejímž výsledkem je drnknutí struny kontrabasu. Toto jediné a prosté drnknutí vyvolá celý mikrokosmos dějů, od silného tranzientu náběhu zvuku s detailem bříšek prstů rozeznívajících strunu, přes její vibrace a někdy i nekontrolované zadrnčení, které se přenášejí dál a postupně rozeznívají mohutné tělo nástroje, až po postupné odeznívání celého děje do ticha. Tak právě s vykreslením celého tohoto procesu si poradil The Orchid celkově velmi dobře, v rámci své cenové škatulky dokonce na výbornou.
Tranzient drnknutí byl lepší u Nordost Heimdall, ale VDH měl o fous náskok ve zvukové analogovosti, mírňounké proteplenosti a harmoničnosti. Razance či naléhavost samotného zvuku vibrující struny byla lepší opět u Nordost, byla lepší také u Krautwire Passion nebo u Kubala-Sosna The Emotion, ale u The Orchid to bylo překvapivě dobré a kabel se s tím vypořádal se ctí. Povšimněte si prosím cenových rozdílů v popisovaných kabelech - například Krautwire je povedený, ale za cenu několika Orchidů.
Vibrace korpusu kontrabasu byly snázeji rozpoznatelné přes Homegrown Audio DNA a přes Cardas Golden Presence, ale The Orchid se mi zase líbil více než třeba Cardasův Neutral Reference nebo zmíněný Krautwire Passion, protože byl přirozenější a zachoval reálnou hudebnost a timing této události. Ambienci prostoru a sekundární prostorové informace The Orchid částečně potlačil, tady se mi zase líbil víc Nordost a HGA, které více dýchaly, ale ticho u VDH bylo zase svůdně medové a doslova ´komfortní´.
Je vidět, že se recenzent může vyřádit i na několikavteřinové hudební ukázce, nicméně život je pestřejší a hudba také, takže se během těch pár dnů s The Orchid protočily CD přehrávačem disky různých žánrů a kvalit. Nikde jsem nenarazil na nic, co by nezvládl, takže vypíchnu jen pár velmi subjektivních pozorování.
Bez ohledu na cenu bych Van den Hul The Orchid vytknul nižší míru zobrazení předozadního prostoru. Zleva doprava je bezproblémový a nemá potíž rozprostřít celou scénu až vně reprosoustav, ale do hloubky bych uvítal více informací. Zvuk má tak tendenci pobývat spíše v rovině reproduktorů a do hloubky se odvažuje pouze opatrně a před reproduktory nevycestuje vůbec (to umí třeba The Emotion nebo Golden Presence). Nevadilo by to u hudby jako takové, ale trochu jsem postrádal vodítka, jako je dozvuk prostoru za hlavou posluchače. Je to ovšem věc vkusu a možná i moje úchylka. V důsledku mi tak připadal obraz symfonického tělesa méně plastický a v předozadním směru hůře lokalizovatelný. Milovníkům bohatě obsazené klasiky bych proto doporučil jistou obezřetnost. To vše bez ohledu na cenu. V kategorii okolo 10 tisíc je však tato výtka zcela bezvýznamná a je to opět na jedničku.
V syté svůdnosti vokálu Rebeccy Pidgeon chyběla proti Golden Presence a Passion ta nejjemnější textura a likvidita (kupodivu navzdory uhlíku), ale rozdíl nebyl nijak propastný a VDH šlapal všem dražším konkurentům hodně na paty. Hlas se nesl místností s přirozeností, beze stop jakéhokoli zabarvení, interpretka neměla rýmu a nezněla synteticky nebo tak něco. Zbytek jazzového ansámblu byl snadno sledovatelný, scéna otevřená (vyjma již zmíněné výtky z hlediska hloubky), hudba živá v tom nejlepším slova smyslu, s pulsující dynamikou a roztomilými detaily, prostě jak má být. Mám za to, že se AJ Van den Hul při vývoji svých přenosek něco naposlouchal analogu a tak přesně ví, co se nám posluchačům líbí.
I když jsem to nečekal, The Orchid exceloval u rockové hudby (dobře si padl do noty s Pathos Logos, produktem rovněž hybridním, i když jinak). Jak těm dvěma to spolu šlapalo! Kabel nepostrádal kontrolu ani ve vypjatých a komplexnějších pasážích, zvuk se nesléval ani neztrácel nic z potřebné syrovosti a energie, a protože prostor zde nehraje význačnou roli, nebylo co kritizovat. Navíc Pathos Logos navzdory svému vzhledu je pravověrný rocker (o tom příště), takže jsme si podupávali všichni. Takhle tedy ano.
Nejlepší tkanička na trhu…
The Orchid je schopný přenést zvukovou informaci bezztrátově, je odolný vůči rušení a navíc je díky své subtilnosti téměř neviditelný. Vidím jej proto jako ideální tam, kde je potřeba dostat signál v co nejčistší podobě na větší vzdálenosti, třeba od zdroje (CD) k zesilovači nebo předzesilovači. Další výhodou je i to, že poměr mezi cenou a výkonem je u The Orchid vynikající a uspořené peníze můžete nainvestovat do co nejkvalitnějších (a nejkratších) reprokabelů. Van den Hul tvrdí, že jej lze s úspěchem použít i třeba pro dálkový přenos signálu od mikrofonu při studiových aplikacích, což doma nejspíš nevyužijeme, ale o jeho kvalitách to hodně napoví.
The Orchid je už nefalšovaným highendem a to za malé peníze. Zatímco mezi ním a kabelem za cenu poloviční (tedy 5 tisíc) je veliká propast, mezi The Orchid a kabelem za cenu dvojnásobnou nějak obrovský rozdíl nevidím. Jistě, vždy se najdou výjimečně povedené kousky, které překračují rámec svých cenových kategorií a které zatopí i dražší konkurenci, ale mám pocit, že v tom případě je interkonekt Van den Hul The Orchid právě takovým kabelem.
Kontakt: Kontakt: High-End Audio Studio, Belgická 4, Praha, tel. +420 224 256 844
© Copyright - obrazový materiál i text: Audiodrom
