"Za vpravdě zlomek ceny Valhally nám Nordost Heimdall dá hodně z její pověstné zvukové nírvány a dle mého soudu je jednoznačně z pohledu investice versus přínos nejlepší koupí v celé rodině kabelů Nordost..."
Křišťálový mistr tranzientů…
Již před rokem jsme v recenzi SPM Reference vyjádřili naději, že nám snad brzy bude dopřáno slyšet i další kousky z kovářských dílen nordických bohů, a nemuseli jsme čekat dlouho. Nevyzpytatelné cesty audiodromu zkřížil pár týdnů po té opravdu těžký kalibr - řada Valhalla, která stále ještě představuje špičku ledovce amerických Nordost a hifi kabeláže vůbec, neboť model Odin, který se nachází od loňska ještě o příčku výše, je dražší než stejná metráž drátu od Swarowského. Heimdall vychází z konstrukčních principů Valhally a je nejnižším a nejlevnějším kabelem v sortimentu využívajícím slávou ověnčenou technologii mono-filament.
Způsob uvažování konstruktérů Nordostu je až ďábelsky jednoduchý - pokud je ideálním dielektrikem (tedy tím, co obklopuje vodič) vakuum a druhým v pořadí vzduch, pak je třeba dopřát této substance drátům co nejvíce. Jak to ale zařídit, když je potřeba uzavřít vodič do izolace? Voila! Obtočíme-li kolem drátu ve volné spirále polymerové vlákno a podaří-li se nám tak minimalizovat jeho kontakt s izolací, máme vyhráno. Tedy ne tak docela, neboť vodičů je potřeba více. Abychom eliminovali jejich interakce, poskládáme je hezky vedle sebe a pak to všechno uzavřeme do plastového obalu. A máme Valhallu. Nebo Heimdall. Výsledná stužka má v případě toho posledně jmenovaného šířku 34mm.
Materiál, který je použit pro výrobu onoho vlákna (filamentu) je stejný jako materiál průhledné izolace a je variací na starý dobrý Teflon 1). Vyšší model Tyr má dnes tyto filamenty dva, Heimdall jeden. Na pohled to vypadá jako červená nit, vinoucí se kolem stříbřitých drátků (odtud má Heimdall svoji barvu plameňáka). Vodičů je v případě reproduktorového kabelu 24, jsou měděné, postříbřené 60 mikrony čistého stříbra a jejich povrch je před teflonovou operací vyleštěn do vysokého lesku - nikoli pro parádu, nýbrž kvůli homogenitě. Jak je už u Nordost zvykem, je technologie extrudace vodičů i potahování dielektrikem výsledkem nesmírně pomalého (firma tvrdí, že čím pomalejší, tím lepší) procesu a z toho pramení i značná finanční náročnost celého postupu.
Zlatí krokodýli a červení hadi…
Standardně se všechny ploché konstrukce Nordostu mohou pochlubit extrémně nízkou kapacitou a indukčností (na hranici měřitelnosti) a vysokou rychlostí šíření signálu (90% rychlosti světla). Dielektrická konstanta Heimdallu je na stejné úrovni jako u Valhally, tj. 1,12. Kabely jsou standardně dodávány buď s vidličkami nebo s vlastními zlacenými banánky - Nordost je nazývá Z-Plugs, vypadají jako malí zlatí krokodýlci a mají téměř nulovou hmotnost. Zasunutí tlamiček krokodýlků do otvorů pro banánky je hračka (na rozdíl třeba od konektorů Cardas, kde je třeba k zasunutí banánku vyvinout značný důvtip, použít lubrikant a hlavně sílu); krokodýlci pak uvnitř reproterminálu tlamičky otevřou a o solidní spojení je postaráno. Osobně více věřím starým dobrým vidličkám, ale uznávám, že Z-Plugs jsou mazané a rychlé řešení a nehrozí poškození terminálu nebo banánku.
Interkonekt tvoří svazek čtyř stejných vodičů (postříbřená měď), uzavřený v opletu a zalitý teflonovou izolací, která je tentokrát kombinovaná s 20% PVC kvůli ohebnosti a má netradiční tlumeně červenou barvu, která Heimdallu v kombinaci s modrými koncovkami a zelenou smršťovačkou dává luxusní vzhled drahého šperku. Není účelem zde popisovat jednotlivé technické parametry kabelu, to je možné snadno zjistit na stránkách výrobce, proto se zmíním už jen o konektorech, na které u Nordostu vždy kladli důraz. Vybírat je tak možné mezi XLR Neutrikem nebo RCA Nextgenem od WBT, oba zahrnuté již v základní ceně. Malou poznámku bych přece jen měl - WBT Nextgen je dnes mezi výrobci hodně populární a jeho zvuková ´neškodnost´ neoddiskutovatelná, nicméně pokud si s kabely občas hrajete a potřebujete je odpojit a zase připojit, je práce s Nextgeny docela utrpení, neboť jsou poměrně křehké a neopatrnou manipulací se snadno poškodí. Naštěstí Nordost nejsou z těch kabelů, které by snad bylo potřeba často měnit.
Jak interkonekt tak i reprokabel jsou směrové a jejich nesmírnou výhodou je fakt, že je natáhnete prakticky všude. Propojovací káblík má v průřezu necelých 5mm, je úžasně ohebný a bez problému ho můžete schovat kamkoli a plochá konstrukce reproduktorových vodičů je při celkovém značném vodivém průřezu jako stvořená pro nejrůznější zatáčky a zákruty. Pokud je mi známo, je Nordost jediný kabel, který můžete bez poškození klidně ohnout i do pravého úhlu (např. kolem rohu místnosti), nebo schovat třeba pod koberec.
Ticho před bouří…
Nordost Heimdall nám přišel pod ruku zrovna uprostřed nelítostného souboje kabelů všech možných značek a délek. Připlazily se ze všech možných stran a jedno měly společné - všechny byly dost drahé na to, aby dobře hrály a všechny si počínaly opravdu dobře, i když každý jinak. Jeden z nejlepších, který se dostavil, byl Golden Presence od Cardase 2). Nordost Heimdall byl jediný v dané cenové relaci, který jeho neochvějnou pozici atakoval (jak už to bývá, našel se ještě jeden lepší kabel, ovšem z jiné cenové kategorie, který je sesadil z trůnu oba, ale jeho jméno zatím nebudu prozrazovat).
Golden Presence i Heimdall z klubka drátů natolik vyčnívaly, že se staly předmětem několikadenního mnohahodinového porovnávání, které mi připomnělo odvěký souboj mezi lampami a tranzistory. (Pozn.: Je zajímavé, jak se v hifi a high endu stále dokola opakují tytéž půtky, mezi nimiž jasně dominují tři bitevní fronty - tranzistory vs lampy, gramofon vs CD a stojanové vs podlahové reprosoustavy. Čtvrtá, neoficiální fronta, je vedena DIY hifisty všude a proti všem).
Je jasné, že zápolení lamp a tranzistorů zůstane ještě dlouho bez vítěze, a pokud někdo zvítězí, bude to nejspíš úplně nová technologie, která nebude mít ani s jednou ze stran nic společného. Paralela mezi Cardas Golden Presence a Nordost Heimdall se přímo nabízí: každý je úplně jiný a přesto jsou si blízko. Blízko jsou si tím, že z obou vydolujeme hudbu a zvuk, o jakém sníme když mluvíme o špičkovém highendu. Jinakost spočívá ve způsobu, jakým k této práci přistupují.
Cardas je veskrze výjimečný svou analogovostí a vřelou emocionalitou, která vám dá zapomenout na příkoří hifi světa. Je opiátem, který vás omámí a svede na scestí. Nedokážu si představit větší kontrast než ten, když jej vyměníte za Heimdall.
Píseň Nilu...
Stisknutí tlačítka PLAY na dálkovém ovladači je jako skok z podzimního teplého podvečera do jiskřivého jarního jitra. Ohňostroje barev a smyslný karneval nahradí záplava světla, čistá obloha a jemná barevnost jarního kvítí ve vonícím vzduchu. Heimdall dá hudbě průzračnost a fokus, je jednoznačně přesnější a zaostřenější zejména do hloubky, ukotvuje nástroje a hlasy na správných pozicích v prostoru, všechno je přesně ohraničené. Golden Presence trochu klame tělem a dělá hloubku prostoru efektnější, než ve skutečnosti je, u Golden Presence je hloubka zdánlivě nekonečnou, kdežto Heimdall vymezí studio nebo koncertní síň i zadní stěnou. Příkladem tohoto jevu mohou být jednoduché vokální party v Gloucestershire Wassail (Loreena McKennit - A Midwinter Night´s Dream, Quinlan Road B0012096-2), prostý příklad vánočního tradicionálu zpívaného v pěti lidech bez hudebního doprovodu, který je poměrně obtížnou zatěžkávací zkouškou pro jakýkoli systém. Golden Presence projektoval zadní hlasy hodně dozadu (jako by nahrávka byla pořízena v nekonečně dlouhé chodbě) a prakticky tak úplně odstranil čelní stěnu poslechové místnosti. Heimdall stěnu neodstranil, pouze ji posunul dostatečně daleko, přesně vyrýsoval půlměsíc zpěváků kolem mikrofonu a každému z hlasů přiřknul pevnou pozici. Z dvojhlasu vycházejícího z přibližně stejného místa úplně vzadu se stali 2 různí lidé, stojící na 2 různých místech a jejich přesná lokalizace zůstala přesná po celou dobu. Stejný jev se opakoval v Song of The Nile (Dead Can Dance, Spiritchaser, Mobile Fidelity SACD remaster SAD 2713) kdy hned na začátku skladby byly oba hlasy interpretů dobře separované a prostorově pevně ukotvené. Tranzienty kytary byly u Heimdallu jako když hvízdne a pozadí nahrávky se zřetelně zklidnilo. Nicméně přes Golden Presence získal hlas Brendana Perryho něco na teplosti, zněl konejšivěji a sytěji, a i nástroje dostaly do vínku pozlacené teplo.
Zlatá aura vlastní výtvorům George Cardase také způsobovala, že jakékoli jazzové nebo klasické nahrávky působily přes Golden Presence lehounce rozechvěně, jako by v kabelu probíhaly nějaké rezonance na mikroskopické úrovni, což přispívalo k fantasticky emotivnímu vykreslení doznívání korpusů nástrojů, ať už šlo o kytaru, cello, kontrabas nebo činely. Golden Presence jako by podržel textury o zlomek vteřiny déle před posluchačem a ten si je tak mohl lépe vychutnat. Trumpeta byla trumpetovější, mosaz mosaznější, struny strunovitější a prostě všechny témbry byly témbrovitější. Tahy smyčců po strunách jsou u Golden Presence fascinující svou likviditou a hladkostí, ale ne tak reálné, částečně přibarvené. Heimdall je v tomto ohledu preciznější a rychlejší (pozor, nezaměňovat se slovem lehčí!), je čistý a beze stopy jakéhokoli rozmazání nebo nekoherence. Drnknutí kontrabasu má ten správný tranzientní náběh a dynamickou razanci. I zde korpus rozvibruje okolní vzduch a odezní do ticha, ale vše se děje svižněji, uspořádaněji a kontrolovaněji, takže posluchač si nestihne tak dobře uvědomit celý děj, i když tam je a se vší parádou. Ony tahy smyčců jsou rovněž hladké a prokreslené, ale o něco méně emotivní a ne tak vtahující (v porovnání výborným Golden Presence ovšem - jinak je Heimdall emotivní až dost a hbitě odstřeluje jednu konkurenci za druhou). Tím se dostaneme k osobním preferencím, kdy mi všechno říká, že Heimdall to dělá správně, ale Golden Presence je na ucho příjemnější. Těžko se rozhodnout. Je to jako byste milovníkovi umění vykládali, že jsou Monetovy obrazy nepravdivé a že si má jít ta místa, která maloval, raději prohlédnout in natura.
Zaostřenost Heimdallu (a mírná rozostřenost Golden Presence) hezky vyplavala na povrch na lokalizaci a probarvenosti lidských hlasů. Ať už šlo o Lisu Gerrard nebo Rebeccu Pidgeon, Heimdall sice nedosáhl na Cardas v pohodovosti a téměř rezonující kvalitě, s jakou ten první s ženskými (ale i mužskými) vokály nakládal, ale zato s jistotou přiděloval interpretům jejich místa na pódiu a nenechal je pouze vznášet se v neurčitě vymezeném prostoru. Dynamické kvality zase prokázal na úhozech piana, které byly jasné a znělé, na rozdíl od Golden Presence, u kterého byl nástroj jakoby větší, rozvibrovával okolní vzduch a vybízel posluchače, aby natáhl ruku a sáhl si na něj.
Zejména na slušně nahrané rockové musice (Exodus, Let There Be Blood (Zaentz Records ZNTZ02) bylo slyšet, že Heimdall je oproti dřívější generaci Nordostu (mám na mysli skvělý SPM Reference) zase o kousek dál, neboť éteričnost u něj více ustoupila solidnosti a kvalitnímu spodku. Prostě jde níž a více tvrdí muziku, lépe mu to šlape, kytary to pěkně řezaly bez toho, aby ´řezaly´i do uší. Výše zmíněné CD patří kupodivu k těm lépe produkovaným, u průměrně nahraného rocku musíte počítat s tím, že Nordost nic nemaskuje a tak snadno poznáte, kde mistru zvukaři ujela za mixážním pultem ruka. I na toto je potřeba brát ohled dřív, než se rozhodnete pustit si Heimdall do svého systému.
Kdybych měl učinit z výše napsaného nějaký závěr, dostal bych se do čistě osobních úvah. Celkově mi připadala nejlepší kombinace Heimdall - interkonekt a Golden Presence - reprokabel. Sestava tak pobere to nejlepší z obou a nedostatky se vzájemně hezky vyeliminují. V čistých sestavách Nordost vs Cardas jsou rozdíly extrémnější a je velmi těžké se přiklonit na některou ze stran (i když nepochybuji, že mnoho posluchačů bude mít jasno ihned - pamatujte na analogii s tranzistory a lampami).
Ti z vás, kteří potřebují vést signál na delší vzdálenosti (třeba kvůli tomu, že mají monobloky u reprosoustav), by spíše měli dát přednost Nordostu, který se chová víc neutrálně, víc jako by tam nebyl, a je předpoklad, že ani 5m kabelu se na zvuku nijak negativně nepodepíše (dokonce jsem slyšel, že Nordost tvrdí, že právě při extrémních délkách jsou výhody jejich kabeláže nejmarkantnější).
To nejlepší na konec…
Pochvalné ódy, které audiodrom pěl na jedinečnou Valhallu, jsou sice nezopakovatelné, ale ve své kategorii jde o senzační zvukovou kvalitu, které je u konkurence dosaženo za podstatně vyšší peníz. Za set 1m interkonektu a 2x2m reprokabelu zaplatíme u Heimdallu přibližně 46 tisíc (14+32), u Valhall je potřeba hodně moc šetřit a položit na stůl cca 230 tisíc (80+150). Cenový skok k Valhale je potřeba hodně dobře zvážit a má smysl pouze v případě, jsme-li si naprosto jisti kvalitou zbytku reprodukčního řetězce. Za vpravdě zlomek ceny Valhally nám Nordost Heimdall dá hodně z její pověstné zvukové nírvány a dle mého soudu je jednoznačně z pohledu investice versus přínos nejlepší koupí v celé rodině kabelů Nordost.
1) Polymer FEP (fluorinated ethylene propylene) je kopolymerem polytetrafluoretylenu a hexafluorpropylenu. Jak již bylo popsáno v předchozích recenzích, unikátní proces kontinuální Nordost laminace spočívá v průběžném potahování vodiče roztaveným FEP ve vodní lázni (kvůli bezešvému povrchu a kompletnímu vyloučení oxidace).
2) Je fér poznamenat, že Cardas Golden Presence, se kterým byl Nordost Heimdall v textu porovnáván, je o téměř o 50% dražší.
Kontakt: Gaia Connections, Praha, tel. +420 286 885 599
© Copyright - Audiodrom
