"Pakliže jsem v případě Appassionaty napsal, že prvním dojmem byla lehkost, transparence a detail, tak v případě Silver Symphony je to pocit ničím neomezené dynamiky. Silver Symphony prostě od prvního momentu šlape jako nadupaný motor závodního monopostu F1..."
Lekce z dynamiky…
I když je americké Silver Audio je na našem trhu značka zbrusu nová, není firma v audio odvětví žádným nováčkem a svoje výtvory nabízí už od roku 1996. Podobně jako u drtivé většiny výrobců podnikajících na poli hifi kabeláže, tak i tady jde o manuální výrobu v několika lidech. Člověkem, který je za know-how Silver Audio zodpovědný, je Max Kreifeldt - Appasionata a Silver Symphony představují současný vrchol jeho snažení.
Silver Audio má výborně zpracované webové stránky, ze kterých se zvídavý návštěvník může hodně dozvědět a hlavně poučit. Hlavně to druhé je velice vítané, protože málokteré téma je v hifi tak mysteriózní a tolik opředené nesmyslně vybájenými ´technickými podklady´, jako právě kabeláž. Máte-li proto chuť nakouknout pod pokličku Silver Audio (a nejen jejich, protože na stránkách Max odkrývá i některé nekalé praktiky konkurence) a hlavně získat přehledně zpracované informace, jsou stránky Silver Audio dobrým začátkem.
Přiznám se, že texty oficiálně publikované výrobci beru hodně s rezervou (každý se logicky snaží prodat to svoje), nicméně v tomto případě věci mají svou logiku. Rovněž je sympatické, že v Silver Audio to nepřehánějí s desítkami modelů, mezi kterými jsou kromě ceny ve finále diskutabilní rozdíly - reprosety mají kupříkladu jen dva, kromě předmětu této recenze, vlajkové lodi Silver Symphony, je to ještě Eroica. Zorientujete se snadno.
Silver Audio Appassionata - interkonekt
Jako všechny produkty Silver Audio je i Appassionata celostříbrná. Lépe řečeno, je spletená z osmi nezvykle tenkých drátků. Průřez vodičů sice firma neuvádí, ale jsou snadno viditelné pod ochrannou průsvitkou. Nenapadá mě lepší přirovnání, ale jak na dotek tak na pohled mi vnější opláštění kabelu připomínalo silný pauzovací papír - ve výsledku je kabel velmi ohebný, ale je poměrně křehký (a lehký jako peříčko). Dojem křehkosti umocňují i WBT konektory, je však možné je mít pochopitelně i ve verzi XLR. K dispozici jsme měli verze obě, takže jsme je porovnali, nicméně lhal bych, kdybych tvrdil, že je mezi nimi nějaký rozdíl. RCA mi připadala už z principu trošku otevřenější, každopádně si budete muset tento oříšek rozlousknout sami, protože jiné připojené komponenty dají jiný výsledek.
Vzhledově je Appassionata neobvyklá a konstrukční geometrií připomíná tkaninou vyztuženou zahradní hadici zhruba centimetrového průměru. Když si představíte, že to co je u zahradní hadice textilní výplet jsou u Silver Audio stříbrné dráty v teflonové izolaci (splétané s křížením 90°) a uvědomíte si, že jádro kabelu tvoří vzduch, máte zhruba povědomí o tom, jak Appassionata vypadá. Vskutku netradičně zkonstruovaný a vypadající interkonekt.
Silver Audio si nechá všechny vodiče vyrábět na zakázku podle vlastních specifikací a drží dohled i nad polotovary, ze kterých jsou stříbrné dráty taženy. Max Kreifeldt je hrdý i na to, že vrstvička teflonového dielektrika má tloušťku pouhých 25 mikrometrů a vzduch tak zůstává hlavním konstrukčním prvkem, se kterým se v Appasionatě pracuje.
Jak to hraje…
Říká se, že kabely by se měly zkoušet v celých setech, aby byl vidět jejich celkový efekt na reprodukční řetězec, kdy by se teoreticky zvukové signatury jednotlivých propojení měly sčítat. Tento postup je zřejmě nejrychlejší cestou pro toho, kdo hodlá osadit celý svůj systém jednou značkou, což se obecně doporučuje. Myslím, že je to stejně pochybná cesta, jako doporučovat kompletní sestavu od jednoho výrobce. Tam, kde takto skončíme (tedy všechno jedné značky), je vidět buď vliv šikovného prodejce (který nám celou sestavu vnutil) nebo to má ryze praktický význam - komponenty jsou již z vývoje sobě navzájem uzpůsobeny, je možné je zjednodušeně propojit (viz. třeba test SACD přehrávače Sony SCD-XA5400ES na kterém pracuje kolega Ryba a jehož výhody vytěžíte pouze po zakoupení odpovídajícího zesilovače) nebo třeba jen preferujete estetiku sladěného celku. To jsem se ale dostal úplně jinam, než jsem chtěl. Takže u nás v audiodromu postupujeme při testování kabelů většinou tak, že postupně nahrazujeme jeden kabel po druhém a zkoumáme, co to dělá se zvukem. Když je to lepší, kabel zůstane na místě a pokračujeme dále, když je to horší, zůstane kabel původní a jdeme na další propojení. Pokud se nepodaří testovaný kabel v žádné z referenčních sestav umístit nikam s uspokojivým výsledkem, vracíme jej s díky zapůjčiteli a recenze na něj v souladu s našimi pravidly nevyjde. Dohodli jsme se ovšem, že u kabelů budeme dělat výjimku a nebudeme je přesouvat do kategorie PCN (tedy přístrojů, co nezaujaly), poněvadž je téměř jisté, že existují komponenty, se kterými ten či onen drát zahraje na jedničku.
Proč takový zdlouhavý začátek? Protože interkonekt od Silver Audio je trošku těžší oříšek k rozlousknutí. První dojem dělá hodně. V případě Appassionaty byly prvním dojmem lehkost, transparence a detail. Kabel je dostatečně ´rychlý´ a rozlišující, nesnaží se nás zastrašit přehnaným cinkáním (jako konkurent Kimber Silver Streak) a působí velice vzdušně. Detaily obsažené v nahrávkách jsou snadno rozlišitelné bez toho, aby na sebe přemrštěně upozorňovaly, celé hudební spektrum působí spojitě a přirozeně. Appassionata se tváří hodně ´neutrálně´, tj. nenadržuje ani barvám, ani nepůsobí suše, netlačí dopředu basy ani nehraje ztenčeně, transientní ataky zvládá v pohodě, ale nestaví hudbu jen na nich, a prostě celkově se dobře poslouchá.
Appassionata netrpí atributy celostříbrných drátů, nehraje agresivně ani, jak už bylo řečeno, ztenčeně. Porovnáme-li Silver Audio s konkurencí zjistíme následující: hraje velice čistě, čistěji a otevřeněji než cokoli od Cardas. Hraje ne možná tak pevně jako Kimber Silver Streak, ale zato otevřeněji, s rezervou, a bez tendence k přílišné jasnosti na horním konci spektra. Má velice kontrolovaný bas, který je přehledný, nezaznívá ani nepůsobí setrvačně, na druhou stranu není v úplně správné proporci ke zbytku, hudbu tolik nevyplňuje (mám za to, že to má co do činění s celkovým průřezem použitých vodičů, ale je to jen můj dohad). Zvuk také není tak likvidní, plný a spojitý jako u VDH The Orchid, kabel působí spíše étericky, ne nepodobně tomu, jak hraje Nordost SPM Reference. S ním má společný i dostatečně rychlý přenos tranzitních informací, nenakládá s nimi však tak rozhodně jako další Nordost, Heimdall. Předpokládám, že z toho čtenář moc chytrý není, ale toto je bohužel kabelová realita - nejlepší by bylo to všechno nějak nakombinovat dohromady, to bychom však museli připlatit pár desetitisícovek a i potom by to nebylo ideální.
Appasionata umí výborně prostor a bezproblémově do něj umisťuje jednotlivé nástroje a hlasy. V tomto ohledu se může měřit s těmi nejlepšími. Separace hudebníků je na vysoké úrovni, kabel má tendenci udržet mezi nimi dostatečné mezery a to přispívá k přehlednosti celé scény. Rovněž má tendenci posouvat celou prostorovou scénu dál od posluchače, což působí pozitivně u nahrávek orchestru nebo ještě lépe u sborů, kde v potemnělé místnosti vzniká dojem, že zmizely zdi. Přispívá k tomu i to, že pozadí nahrávek není temně tiché, ale žije, dýchá - není to ovšem fenomén šumu nebo neklidu (který najdete u mnoha i drahých kabelů), ale opravdové rekonstrukce prostředí, ve kterém nahrávka vznikala. Tím se postupně propracovávám k jediné skvrnce na zvukové kráse Appassionaty, která má přímou návaznost na výše zmíněné - na vyšších středech a nižších výškách je Silver Audio až příliš dopředné. Instrumentálně to nevadí, propůjčuje to hudbě všechny ty kladné atributy, které byly v textu popsány, ale poznamenává to i hlasy. Rošťáctví Appassionaty se proto projevuje zejména na ženských vokálech - ani ne tak na sykavkách, které jsou ještě v toleranci, ale spíše na ´šykavkách´. Když třeba Rebecca Pidgeon ve Spanish Harlem zpívá ´š´, slyšíme ´šš´ a podobně v případě ´f´ slyšíme ´ff´. Také níže laděné činely mají tu a tam náznak větší šustivosti místo gongové jasnosti a akustická kytara může znít lehce drnčivěji, než je reálné. Toto však vyplyne na povrch při porovnání s referencemi typu Homegrown Audio DNA a jsou to jen nuance. Rozhodně proto doporučuji poslech ve vlastním systému a na základě výsledků a vlastních uší se pak rozhodnout.
Silver Audio Silver Symphony 48
Jak říká sám Max Kreifeldt, Silver Symphony je syntézou hrubé síly a rafinovasti. Pod pojmem hrubá síla je míněn dostatečný průřez vodičů, které musí ve špičkách zvládnout značnou proudovou zátěž a impedanční výkyvy připojených reprosoustav, a jak vám potvrdí každý, kdo do hifi kabeláže dělá, bez průřezu není ani dynamika a bas. Silver Audio kovovou masu uvnitř kabelu na konci roku 2008 v rámci upgrade ještě navýšilo (odtud označení 48 místo dřívějšího 32).
Další proměnou prošla i geometrie teflonem potažených stříbrných vodičů, které jsou místo prostého spletení uspořádány v tzv. paralelního ultra-Litz svazku. Firma rovněž dává přednost většímu množství (48) tenkých drátků před masivními vodiči s pevným jádrem tvrdíc, že tím dosahuje zanedbatelných hodnot vlastní indukčnosti při současně příznivých hodnotách kapacity. Jádrem kabelu, omezujícím rezonance, je impregnovaná bavlna. Inu každý má svoje metody a vždycky je to (nebo by mělo být) o nalezení optimální rovnováhy. Dovnitř se na rozdíl od interkonektu nepodíváte, pod opletovou síťkou je stínící kovová fólie.
Celkové provedení je velice pečlivé - je znát, že konstruktéři mysleli na každý detail, včetně koncovek kabelového svazku, které jsou vysoustruženy z tvrdého dřeva. To nejlepší však nakonec, a to doslova.
Silver Audio důrazně doporučuje v zakončení kabelů lopatky a banánky, i když je na přání můžete mít, pohrdá. Kromě logické maximalizace styčné plochy je důvodem i to, že firma používá pro spojení vodičů s lopatkou vlastní lisovací techniku HPF. High Pressure Fusion (HPF) má za cíl odstranit nehomogenitu kovového můstku, který zákonitě vzniká sebedokonalejším pájením, i bodovost (a oxidační náchylnost) spoje zabezpečovaného koncovkami uchycených šrouby. Efektivnost metody spočívá v zalisování konců stříbrných vodičů do těl lopatek pod hydraulickým lisem bez použití tepla - vzniklý spoj je pak prakticky nerozebíratelný a věčný. Silver Audio používá výlučně lopatky Cardas z čisté mědi, modifikované stříbřením bez použití niklové mezivrstvy. Toto řešení mi připadá hodně dobré a má svou logiku.
Jak to hraje…
Pakliže jsem v případě Appassionaty napsal, že prvním dojmem byla lehkost, transparence a detail, tak v případě Silver Symphony je to pocit ničím neomezené dynamiky. Silver Symphony prostě od prvního momentu šlape jako nadupaný motor závodního monopostu F1.
Je jasné, že to jej předurčuje všude tam, kde je rytmus a výrazné dynamické kontrasty. Spiritchaser Dead Can Dance je v jeho podání prostě strhující, v neúprosné rytmice pulsují nejen membrány reproduktorů, ale i židle, na které sedíte a zdá se, že i koberec má tendenci se vlnit. Dobře nahraný rockový drum kit exploduje s takovou razancí, že to vyrazí dech, a při poslechu Apocalypticy filtrované přes Silver Symphony teprve pochopíte, proč je možné zahrát Metallicu na čtyři cella aniž by ztratila svoji ´metalovost´. Dynamické škálování také vyzdvihlo nástroj na toto převelice citlivý, a to piano. Tady ovšem Silver Symphony klame tělem - díky vtahujícímu podání hudby si na první poslech ani nevšimnete, že v případě akustických nástrojů není úplná špička. Na rozdíl od Krautwire Fractal si nedokázal tak dobře poradit s témbry a texturami, takže úhoz piana zní příliš jednolitě, bez vnitřního mikrodění a vibrací. V tomto ohledu byly o nuanci lepší i výtvory páně Cardase. Na druhou stranu se mi zase u Silver Audio líbila o nuanci více španělská kytara Johna Williamse, zvášť pokud zajel i do nižších rejstříků, která by rozhýbala i mrtvého. Všimněte si slůvka nuance - popisované rozdíly nejsou velké, některé jsou odhalitelné až po vícenásobném poslechu a navíc nejsou absolutní. Nicméně v high endu rozhodují právě nuance a za zlepšení, nad kterým jeden mávne rukou nebo ho naopak považuje za zhoršení, je jiný ochoten zaplatit i desetitisíce.
Ohromné dynamice Silver Symphony sekunduje výborně podaný basový fundament. Kabel jde prostě hodně dolů, na celostříbrnou konstrukci až neuvěřitelně, a kontrabas je reprodukován s přehledem. Na rozdíl od Fractalu, který vytahá maximum z nástrojových strun odshora až dolů, klade Silver Audio důraz spíše na masu vzduchu rozhýbaného korpusem velkého nástroje. Celkově je však bas pod kontrolou, bez ´rozpatlanosti´, zaznívání nebo setrvačnosti. Středové pásmo je lehce potlačené, lépe řečeno odsunuté do druhého plánu, čehož výsledkem je dojem z větší hloubky prostoru a kabel je schopen pocitově zvětšit poslechovou místnost, a to i zprava doleva - dřevěné tyčky na Spiritchaser hrály až někde z vedlejší místnosti, přičemž to nepůsobilo ani eufonicky ani nepatřičně, jako u některých modelů Audioquest.
Dovětek…
Zkrátka a dobře, v podobě Silver Audia máme na našem trhu zase o jednu solidní značku navíc. Pakliže u Appassionaty doporučuji delší a důkladný poslech kvůli tendenci k dopřednosti na horním konci řečového pásma, Silver Symphony je jedním z nejlépe hrajících reprokabelů a ve své cenové kategorii bude obtížně hledat soupeře (Fractal je už jiná liga). Jedinou věcí, se kterou jsem se v jeho případě vážně potýkal, byla jeho nepoddajnost - plazí se po zemi kam chce a jen s obtížemi se dá přinutit, aby zůstal tam, kde jej chcete mít. Je to však docela nízká cena za hudbu, kterou vám domů ve velkých dávkách přinese.
Orientační ceny: Appassionata (26tis/m), Silver Symphony (57tis/set 2x2,5m)
Kontakt: Kontakt: Audiostudio s.r.o., Olomouc, tel. +420 608 752 475
© Copyright - obrazový materiál i text: Audiodrom
