"Důrazně doporučuji si nejprve připravit finance a potom si teprve jít tyto kabely poslechnout, protože návrat zpět k realitě jakýchkoli jiných síťových šňůr je hodně frustrující a nemuseli byste to rozdýchat..."
The review is available in English 
Svět kouzel…
Celý high end je zejména o posunování hranic. Kolikrát jsme už byli v minulosti přesvědčeni o tom, že už to lepší prostě být nemůže? Jak léta plynula, začali jsme si uvědomovat, že i taková zdánlivě bezvýznamná věc, jako jsou propojovací a reproduktorové kabely, může mít značný vliv na zvuk. Přesto stále najdeme několik odpůrců, kteří tuto kacířskou myšlenku nedokázali strávit dodnes. Přibližně dvacet let po té, co svět hifi jakž takž akceptoval kabelovou realitu, tu máme další nepříjemnou konfrontaci, tentokrát ještě nepochopitelnější - síťové šňůry.
Kdo nevyzkoušel neuvěří, nicméně po tom, co jsme strávili několik měsíců ve společnosti drátů spojujících elektrickou zásuvku s našimi komponenty, můžeme potvrdit jejich často zásadní vliv na kvalitu reprodukce. Zvykli jsme si na to, že se stále rafinovanějšími (a dražšími) konstrukcemi je možné v malých krůčcích dále vylepšovat zvuk domácího audia, nebyli jsme však připraveni na skoky. Vítejte ve světě těch nejlepších.
Furutech Powerflux je nejvyšším modelem firmy, stejně jako byl donedávna i Nordost Valhalla. Naneštěstí Valhallu přeskočil v katalogu nedávno model nový, Nordost Odin, který uvedl na scénu do té doby nevídaný zvuk za nevídané peníze. Powerflux a Valhalla jsou při ceně přibližně 1200 EUR/m mnohem skromnější a jejich cenová parita ke zvukovému srovnání přímo vybízí. I tak za každý z nich zaplatíte stejnou sumu jako za solidní zesilovač, což je fakt, se kterým se naše hifistická mysl obtížně srovnává.
Kouzlo první: dráty…
Troufám si tvrdit, že tajemství Valhally spočívá výlučně v použitých vodičích. Nordost tvrdí, že ve splétaných lancích musí signál cestovat ze svazku na svazek, což snižuje jeho integritu, proto ve Valhalle najdeme sedm (teď mě napadá, že je to vlastně šťastné číslo) vodičů pevného průřezu. Použita je vysoce čistá OFC měď potažená přesně definovanou vrstvou stříbra. Jak je u Nordost zvykem, potahování není elektrochemické, ale děje se extrudací v ochranné lázni - výsledkem je homogenní stříbrný povrch s uniformní krystalickou strukturou, který těsně přiléhá na měděné jádro bez jakýchkoli nepravidelností až do molekulární úrovně. Takto upravené vodiče jsou doslova ´zavěšeny´do filamentární matrice, o čemž bude řeč dále, a po jednom vzduchotěsně zality do průzračného FEP (nám dobře známý Teflon). Nordost si je natolik jistý odolností takto vyrobených vodičů, že je používá i v podmínkách amerického námořnictva.
Stejně jako u dalších kabelů z tzv. Reference Series najdeme ve Valhalle technologii Micro Mono Filament, zde ve zdvojené verzi. Prakticky jde o to, že se kolem každého drátu spirálovitě ovíjí dvě teflonová vlákna. Tato vlákna jsou navíc vzájemně zkroucená a tak se vyleštěného stříbrného povrchu dotýkají pouze bodově, nikoli plochou, tudíž je vodič po celé své délce vlastně zavěšen v inertní atmosféře, nemá přímý styk s izolací a celá konstrukce se tak blíží ideálu vzduchového dielektrika. Řešení je to nesmírně chytré, výroba je však obtížná, zdlouhavá a hlavně drahá. Valhalla není stíněná, fundamentální odolnost proti pronikání rušení je zde dosahována geometrickým uspořádáním celého svazku. Z celého katalogu síťových kabelů tak u Nordostu zůstává stíněn pouze nejvyšší model Odin.
Navzdory očekávání Valhalla kupodivu nepředstavuje žádný problém ve smyslu ohebnosti - je jednoduché ji zatočit a natočit kamkoli, pokud nevyžadujete příliš ostré zatáčky (minimální poloměr je nějakých 15cm). Na straně IEC konektoru u ní najdeme Wattgate, na opačném konci zlacenou zástrčku HiFi Tuning. Obě zakončení jsou kvalitní, ale nijak výjimečná, neboť totožná najdeme i na spoustě dalších kabelů. To je důvod se domnívat, že kouzlo Valhally bude výlučně v použitých drátech.
Kouzlo druhé: konektory…
Nové piezo-keramické FI-50 terminály od Furutech jsou vysloveně nádherné. Tělo konektoru je vyrobeno s kompozitu karbonových, keramických, nylonových a skleněných vláken v polymerovém dielektriku, zapouzdřeném v objímkách z nemagnetické oceli - všechno toto směřuje k absolutní kontrole mechanické, elektrické a tepelné energie. Na rozdíl od zlacených zástrček Valhally je u Powerfluxu použito rhodium, což podle firmy zlepšuje přesnost přenosu signálu na vysokých frekvencích a vytváří to synergii s měděnými vodiči. Nezanedbatelnou skutečností je, že rhodiované kontakty mají i vysokou mechanickou odolnost.
Už to, co bylo popsáno, je slušný balík technologií, ale Furutech jde ještě dál. Tvrdí, že oscilující 50/60Hz síťový kmitočet indukuje proud (a tedy i elektrický potenciál a magnetické pole) ve všech kovových částech konektoru včetně šroubků, které jej drží pohromadě. V FI-50 tak najdeme pružinové můstky, které jednotlivé vodivé části svádí do společného bodu a propojuje je se zemí. Celý systém, nazvaný Floating Field Damper, vyhrál zcela zaslouženě v letošním roce soutěž inovací na prestižní výstavě CES.
Jak jsme se dozvěděli, je Valhalla kombinací stříbra a mědi. Powerflux využívá ultračisté měděné OCC svazky izolované v polyetylénovém dielektriku, navíc ošetřené vlastním patentovaným kryogenickým a demagnetizačním procesem. Stínění je realizováno měděným opletem mezi dvěma vrstvami PVC a celý kabel chrání nylonový potah. Powerflux je poměrně tuhý a než ho dostanete tam, kam potřebujete, dá to trochu víc přemýšlení a práce. Standardně je k dispozici pouze v délce 1.8m, na přání je ale možné mít v podstatě jakoukoli délku.
Světla, kamera, akce…
Po tom, co mýma ušima prošel Nordost Brahma, jsem měl o projevu Valhally určitou představu. Očekával jsem obdobný zvuk, pouze tu a tam o něco rafinovanější, a také jsem předpokládal, že se nakonec ukáže, že zlepšení nejsou takového rázu, aby to ospravedlnilo vysokou cenu Valhally. Jinými slovy, že na závěr tento kabel prostě prohlásíme jen dalším exotickým kusem drátu zaměřeným na vytažení peněz z kapes důvěřivých zákazníků. Hluboce jsem se mýlil.
Skvělou věcí u Furutechu je, že si můžeme jednotlivé prvky, ze kterých se jejich kabely skládají, koupit samostatně. Pořídíte-li si pár piezo-keramických FI-50 a dáte jej dohromady se špičkovou metráží (v katalogu najdete tento drát pod označením FP Alpha-3, není ovšem zcela identický s tím, který je použit v hotovém setu), máte na stole něco jako Powerflux za zhruba třetinu jeho ceny. Přesně takový kabel jsem měl v průběhu testu rovněž k dispozici a tak jsem čekal mezi touto stavebnicí a hotovým Powerfluxem pouze zanedbatelné zvukové rozdíly. V tom případě by to vyslalo jasný signál celé kutilské komunitě: můžeme mít Powerflux za zlomek pořizovací ceny, pokud si ho sestavíme sami doma! I v tomto jsem se zcela zmýlil.
Oba soupeři pochopitelně prošli všemi povinnými testovacími tracky - více detailů ohledně výběru hudby, zařízení a popis použité metody naleznete zde. Jelikož Valhalla sbírá pochvalné ódy v odborném tisku už dlouho, vzal jsem ji prostě jako referenci a zaměřil se spíše na Furutech Powerflux.
Už pár úvodních minut Rebeccy Pidgeon naznačilo, že je projev Powerfluxu pečlivě vyvážený, s výbornou schopností artikulace a jemným náznakem tepla. Zvuk byl jako víno - nádherně zakulacený, přítomný a měl plné tělo - a to propůjčovalo nástrojům i zpěvu uhrančivou kvalitu. Jako posluchač jsem byl hudbou naprosto absorbován, z pouhého pozorovatele jsem se stal účastníkem představení. Prsty hraný kontrabas jsem slyšel takto reálně v mém systému poprvé (co jsme to na začátku říkali o posunování hranic?) a Powerflux svoji energií na spodku pásma jednoznačně Valhallu předčil.
Podobně jako ve Spanish Harlem i u Šostakovičovy Jedenácté byl výsledek magický a kabel mě hravě přenesl do koncertní síně. Burácející rytmy se přes Powerflux proměnily v pekelnou perkusivní smršť a údery paliček na rozměrnou blánu bubnu rozvibrovaly stěny mé poslechové místnosti s devastující energií. Přes to všechno zůstal zvuk perfektně rozlišený a pod naprostou kontrolou - nemělo to nic společného s křehkým audiofilním zážitkem, nýbrž šlo o veskrze pevný hudební obraz na hranici živé performance. Předl jsem blahem.
Kde se mi líbila víc Valhalla byly žestě, které měly v jejím případě větší brilanci, více se leskly. V tomto je Nordost prostě nepřekonatelný. Jakmile se ale objevil v hudbě lidský element, to jest hlas, byl Powerflux o stupínek dál. Audio Physic Virgo V jsou šampióny středového pásma a hlasy Jacinthy, Elvise, Rebeccy nebo Johnny Cashe vyzařovaly skrze Furutech větší emoce, byly uvěřitelnější a hmatatelnější. Tam, kde Valhalla předváděla technicky dokonalou reprodukci na hranici reality, odehrál Powerflux relaxovanou iluzi živé performance. Co můžeme při přímém porovnání s Nordostem postrádat je vzduch a absolutní čistota na výškách - Powerflux je nenápadnější a maluje hudební obrazy tmavšími a tlumenějšími barvami. Když posloucháte piano, můžete se soustředit buď na textury, mikrodynamické děje a doznívání zvuků v prostoru (Valhalla) nebo na velikost nástroje, základní tón a jeho barvy (Powerflux). Po pár hodinách poslechu Furutechu a po jeho odpojení ze systému je rovněž potřeba se adaptovat na nižší míru fyzického pocitu ze zvuku, a to i v případě, že přecházíte na Valhallu.
Po pár dnech poslouchání jsem se stále nemohl rozhodnout, kterému z těch dvou bych dal přednost. Snažil jsem se hledat další a další nahrávky, abych odhalil slabiny jednoho nebo druhého, což bylo velmi příjemné, neboť oba kabely jsou prostě vynikající a tato práce se tak stala zábavou. Než se pustím do dalšího popisu chci zdůraznit, že v době, kdy píšu tuto recenzi, nejsem vlastníkem žádného drátu od Nordost (pominu-li cca 20cm vodičů uvnitř distribuční jednotky Thor) a nejsem ani nijak spolčený s Furutech (opět pominu-li pár jejich rhodiovaných zásuvek, které jsem použil při rozsáhlé modifikaci Thoru). I proto jsem k poslechu obou soupeřů přistupoval se stejným metrem a snažil se být co nejobjektivnější.
Powerflux nebo Valhalla?
Abych tedy našel vítěze tohoto duelu, snažil jsem se oba kabely potrápit různým hudebním materiálem, bez ohledu na to, jde-li o ryze audiofilní nahrávky či nikoli. Překvapením bylo, že spousta cédéček, která jsem považoval za zvukově odepsaná, byla přes jeden či druhý drát docela dobře poslouchatelných.
Když jsme si stanovovali pravidla pro náš ´síťový´seriál, řekli jsme si, že tu a tam v průběhu testu nezaškodí opětovně přejít na některý z povedených kabelů nižší kategorie, i kdyby jen proto, abychom se ujistili, že naše poznatky nejsou jen iluzí. Já si to vyzkoušel na Rutterově Requiem (John Rutter, Requiem, Hyperion, CDA66947).
S Furutechem v akci byl chorál A Gaelic Blessing for choir and orchestra velmi duchovní záležitostí. Zvuk byl živý a expanzivní, kdy se pravolevý i předozadní prostor rozpínaly daleko za stěny mé poslechové místnosti. Valhalla mi neposkytla více informací nebo hudebních detailů, nicméně dále vylepšila definici toho, co jsem už slyšel přes Powerflux. Když jsem pak cvičně sáhnul po našem vítězi ve střední cenové kategorii, Cardas Golden Reference, zvuk se stal zřetelně dynamicky plošším a méně záživným. Hlasy byly stále relativně bez problému poslouchatelné, nicméně nahrávka začala trpět mírným sléváním a nekonkrétností zejména na spodku kmitočtového pásma. To není kritika Cardasu, neboť ten stojí sotva čtvrtinu toho, co kterýkoli z dnešních soupeřů, pouze konstatování, že s Powerfluxem a Valhallou směřujeme kvalitativně opravdu hodně vysoko, a to slyšitelně.
Iskanderia (Natacha Atlas, Diaspora) je amalgámem tradičních egyptských instrumentů, ženského vokálu a hip-hopových linek. Valhalla sevřela basové reproduktory mých Audio Physic do nemilosrdných kleští a cvičila s nimi v houpavém rytmu, předvádějíc perfektní ukázku žánru world fusion, která by byla doma v tanečním klubu kdekoli na této planetě. Skladba není zrovna skvěle nahraná, ale alespoň není nadměrně komprimovaná a Nordost její makrodynamiku dále nijak neomezoval, takže se poslouchala opravdu dobře.
Ano, Iskanderia se mi přes Valhallu opravdu líbila, ale ještě lepší byla přes Powerflux. K mému překvapení se dále otevřel a zpřesnil prostor, nástroje byly přirozeněji rozložené ve všech směrech a hudba měla organičtější tah na branku. Je to snad tím, že Valhalla demaskuje veškeré nedostatky nahrávky a Powerflux je více odpouštějící? Nevím, stejně by to nevysvětlovalo zlepšení prostorové informace. Pojďme proto dál.
Surface Patterns (Front Line Assembly, Millennium, Attic/Roadrunner RR 9019-2) je track postavený na mnohovrstevnaté skřípající elektronice, samplovaných kytarách a pumpujících basových linkách. Mix spoléhá na okraje pásma a středy jsou potlačeny ve prospěch někdy až nepříjemných výšek a dusajícího spodku. Alespoň takto jsem tuto skladbu doposud znal. Přes Powerflux výše zmíněné nectnosti nezmizely, nicméně se track znatelně pročistil a stal se přehlednějším a docela dobře poslouchatelným. Jakmile si moje uši dostatečně na zvukový charakter powerfluxované skladby zvykly (stačilo nechat běžet skladbu několikrát za sebou ve smyčce), zkusil jsem na Surface Patterns Valhallu. Jak spodek tak vršek kmitočtového pásma se dále zpřesnily - například kritizované výšky přestaly být tak nepříjemné; jejich objemové množství bylo sice trošku přehnané, ale jinak byly čisté a znělé. Za malý zázrak by se dalo označit znovuobjevení středového pásma, což byla pro mě na této nahrávce nová a naprosto unikátní zkušenost. Poprvé jsem měl pocit, že tohle album v podstatě je slušně nahrané.
Zastavme se teď na chvilku znovu u piana. Thomas Tirino (Ernesto Lecuona, The Complete Piano Music vol. 1, BIS CD 754) je obecně považován za jednoho z nejlepších interpretů kubánského génia Ernesta Lecuony. Technikům BIS se podařilo pomocí mikrofonů Neumann KM140 famózně zachytit jeho koncertní Steinway v newyorském Patryck Sound studiu. Zvuk je přirozený, vyvážený, pouze s malým náznakem studiové suchosti, která však přispívá ke skvělé čitelnosti Tirinovy interpretace.
Dvouminutová Zambra je sestřičkou mnohem známějšího kousku Malagueňa. Je to rytmická skladba strukturovaná v tradiční formě smyslného flamenca. Tranzienty úhozů kladívek piana byly přes Valhallu bleskurychlé a doznívání držených tónů krásně rozvibrovávalo okolní vzduch. I když, jak bylo řečeno, byla akustika nahrávacího studia méně živá a v důsledku toho i zvukové odrazy zanikaly poměrně rychle, nebyl problém si učinit představu o proporcích místnosti, kde nahrávka vznikala. Netuším sice, jakým způsobem a kde byly umístěny mikrofony, ale přísahám, že bylo přes Valhallu možné prostorově rozlišit jednotlivé struny piana, zejména ve vyšších rejstřících. Úchvatná přesnost rozvrstvení prostoru bylo něco, co se nejprve musí slyšet, abyste tomu vůbec byli ochotni uvěřit. Bylo to jako kdyby byl posluchač přítomen naživo v nahrávacím studiu - zvukový obraz byl neuvěřitelně precizní a doslova ´profesionální´.
S Powerfluxem je zvuk piana o něco temnější, více sametový. Náběžné hrany tranzientů nejsou tak vybroušené jako s Valhallou, ale netrpí ani přehnaným změkčením nebo rozmazáním. Powerflux vás nenechá slyšet ´vzduch´ve studiu, ale zato napumpuje do poslechové místnosti pořádnou dávku hudby - Zambra byla barevnější a snažila se víc bavit než oslňovat zvukovými finesami. Při troše soustředění i u Powerfluxu odhalíte skvělé prostorové schopnosti, které ale nejsou na první poslech tolik patrné jako u Nordostu. V powerfluxovaném systému musíte prostě trochu víc natahovat uší, chcete-li si pochutnat na nejjemnějších detailech.
Další v pořadí bylo album Nostalgie od Rabiha Merhiho, nahrávajícího pod nickem The Bodyshack (MMG Music, nečíslováno). CD bylo nahráno ve vlastní produkci a může se pochlubit opravdu výjimečnou zvukovou kvalitou. Skladba číslo tři, Belly Power, není nic jiného než pestrá přehlídka perkusí, bubnů a bubínků, vířících na pozadí dynamického základu kopáku - a byl to právě ten posledně jmenovaný, který vzbuzoval přes Powerflux silný fyziologický pocit až někde uvnitř v žaludku. Bylo opravdu snadné zapomenout na high end a pouze poslouchat hudební vír tamburín a hráčů na tabla. Jednotlivé nástroje měly svůj přesně vyhrazený prostor, byly skvěle separované a přesto spolu komunikovaly, hudba tvořila organický celek. Mimojiné je to i zásluha výborného Thoru, který je v této oblasti mistrem. V okamžiku, kdy přišla ke slovu Valhalla, se lokalizace instrumentů ještě více zpřesnila a celá scéna včetně jednotlivých zvukových událostí byla nalinkována s přesností chirurgického nože. Zmizely jakékoli poslední stopy dynamické komprese a hudba začala naprosto svobodně dýchat. Po návratu k Powerfluxu se opět přihlásilo ke slovu nepatrné tranzientní změkčení, které je hodně příjemné u smyčců, méně pak v mikrodynamice bicích nebo dechových nástrojů.
Víte odkud pochází skladba Battery? Správně, z legendárního alba Master of Puppets neméně legendární Metallicy (Master of Puppets, Vertigo/Phonogram, 838 141-2). Následující řádky se vztahují k původnímu vydání, které se nemůže kvalitativně měřit s pozdějším zlatým DCC remasterem, ale i tak bylo osvěžující slyšet rezonance strun doprovodné kytary v krátkém ´akustickém´úvodu. Valhalla mi naservírovala rychlý, rozlišený a čistý zvuk s dostatečně nabroušenými kytarovými party a uvěřitelným vokálem Jamese Hetfielda. Powerflux byl díky své temnější tonalitě jakoby pomalejší, což ale vyvážil nasycenějším projevem, takže nahrávka víc šlapala a měla tu správnou metalovou průraznost a těžkotonážnost.
AVP
Jak už z předchozích popisů vyplývá, nejsem ani po dvou týdnech experimentů schopen vybrat mezi oběma kabely vítěze. Řekl bych, že je to podobně jako ve sloganu k filmu Vetřelec vs Predátor (AVP), kde se říká ´Ať vyhraje kdokoli, lidé prohrají´. To platí i zde: nezáleží na tom, jestli u vás vyhraje Powerflux nebo Valhalla, v obou případech budete tratit vy, a to značnou částku peněz z vašeho účtu. Důrazně doporučuji si finance nejprve připravit a potom si teprve jít kabely poslechnout, protože návrat zpět k realitě jakýchkoli jiných síťových šňůr je hodně frustrující a nemuseli byste to rozdýchat. Tak velký je to skok.
P.S. Neodpustím si následující prohlášení: Je až děsivé, kolik skrytých informací je ještě možné vytáhnout ze stříbrných disků. Ještě děsivější však je, že se to dá zrealizovat něčím tak obyčejným, jako je síťový kabel.
Kontakt: Nordost - Gaia Connections, Praha, tel. +420 286 885 599, Furutech - Audiostudio s.r.o., Olomouc, tel. +420 608 752 475
© Copyright - obrazový materiál i text: Audiodrom
