" Van den Hul The Revolution je svým charakterem spíše intimní kabel, na atmosférická jazzová čísla jako dělaný..."
Propletená revoluce…
Tento článek je součástí velkého testu reproduktorových kabelů Společenství hadů: Reprokabely nižší a střední třídy, který doporučujeme přečíst pro pochopení všech souvislostí, pokud jste tak už neučinili.
Van den Hul
Firma vznikla před 30. lety v Holandsku. Starý pán Van den Hul je především vinylovým nadšencem, těžiště firmy proto logicky leží ve vynikajících přenoskách a přenoskových vložkách, phono předzesilovačích a phono kabelech. Jakožto průkopník použití uhlíku v přenosu delikátních audio signálů se snaží svou LSC (Linear Structured Carbon) technologii dostat do většiny svých výrobků, námi testované nevyjímaje. Smysl to asi mít bude, protože VDH The Orchid už v jedné naší recenzi významně zabodoval.
Technologie
VDH The Revolution je přímo odvozen od špičkového Van den Hul The Revelation – v podstatě jde o jeho zmenšeninu. Hlavním rysem kabelu je, že jde o jednožilový vodič; jeho jádro je tvořeno svazkem 308 jemných postříbřených OFC drátků s celkovým průřezem 4.74mm2, obalených karbonovou vrstvou a spirálovitě ovinutých strukturou 304 totožných postříbřených OFC drátků. Sečtená plocha všech vodičů je na řezu podle firmy nějakých 7,63mm2. Jako vnější obal je použit vlastní materiál, který VDH nazývá Hulliflex a který je odvozen od PVC, využívajíc však jiné plastifikátory což mění jeho mechanické a chemické vlastnosti, zejména odolnost proti vnějšímu prostředí. Bývá to právě izolace, která často rozhoduje v průběhu životnosti kabelu o jeho použitelnosti. I u některých velmi drahých kabelů je sice prvotřídní v momentu, kdy opouští ruce konstruktéra či výrobní linku, dříve či později však může začít materiál vodiče uvnitř oxidovat. Způsobuje to, mimo jiné, i ohýbání vodiče, kdy se na povrchu dielektrika, které časem může ztrácet svou pružnost a neprodyšnost, objevují mikrotrhlinky, čímž se otevírá cesta ke zkáze ultračistých materiálů, ze kterých je vyrobeno vodivé jádro. Toliko na vysvětlenou, proč právě Hulliflex.
Použitá konfigurace Van den Hul The Revolution má zajímavé implikace: jednak můžete vzít samostatný vodič (tj. jednu žílu), opatřit ji RCA konektory a použít ji jako výborný signálový kabel, jednak můžete dvě žíly splést dohromady a použít je jako reproduktorový kabel. Výhodou je, že jedním typem vodiče tak lze prodrátovat celý systém, což může (ale také nemusí) být přínosné. Kabel můžete koupit buď v metráži na cívce, nebo přímo jako hotový set včetně konektorů dle svého výběru.
Použití
Manipulace s Van den Hul The Revolution je naprostá hračka. Kombinace konstrukčního principu, kdy kabel nepředstavují pevné dráty, ale množství tenkých lanek, a skutečnosti, že musíme pro plusovou a minusovou polaritu terminálu reproduktorů splést dva vodiče, nám dává ve výsledku nadmíru ohebný kabelový systém. Také červený ´hulliflexový´povrch, který na dotek připomíná spíše teflon, je na dotek velice příjemný a odolný a člověk se tak nemusí bát, že by při nechtěném otření se o komponenty něco poškodil. Dovozce kabel vybavil vlastními šroubovacími zlacenými banánky, které byly spíše standardnějšího typu, nabízí se tedy možnost nechat si je zkompletovat s něčím dle vlastního uvážení, třeba s WBT.
Zvuk
Pokud jsem o levnějším Van den Hul The Magnum napsal, že hraje velmi spojitě až analogově a s výborným prostorem, pak to stejné platí i o The Revolution – jen je třeba posunout měřítko, klady The Magnum vynásobit dvěma a přidat k tomu ještě jakousi samozřejmou nenucenost, uvolněnost a nadhled, se kterými The Revolution třídí informace, ukryté v nahrávkách. The Revolution dokáže vydolovat z poslouchaného materiálu více ambientních informací, prostor je otevřenější a více dýchá, a v důsledku se posluchač cítí více ´při tom´.
VDH The Revolution skvěle rozlišuje zejména v horní části spektra, takže veškerá cinkadla a bicí nástroje ve floydovské Young Lust měly odpovídající lesk i potřebnou míru detailu, nesplývaly v neurčitou materii (například kolem 1´40 dokázal VDH hezky vyseparovat činely a tamburínu) a bylo slyšet, čím to vlastně kdo do čeho ťuká či cinká. Podobně telefonát, který Young Lust uzavírá, byl perfektně srozumitelný a přímá úměra čitelnost lidského hlasu = čitelnost celé nahrávky se zde naplno potvrdila. Nasadíme-li proti VDH referenční Krautwire Fractal zjistíme, že rozlišení The Revolution je skutečně skvělé, ovšem jen v prvním plánu a člověk začne po chvíli postrádat drobnosti a všechny ty miniaturní informace, které dělají highend highendem a muziku vnitřně bohatší. Na druhou stranu byl VDH v texturální kresbě o něco lepší než třeba Telos Black Reference, takže metly na činelech zněly opravdověji, jen možná příliš uhlazeně. Prostorově patřil VDH mezi nejlepší v testu, proti referenci jsem postrádal snad jen jemnější odstupňování scény v předozadním směru, v důsledku čehož byli zpěváci v Gloucester Wassail reprodukováni spíše v rovné řadě, než v otevřeném půlkruhu kolem mikrofonu.
The Revolution má hluboký bas, což byla paradoxně jediná drobnější potíž, protože se choval příliš nadřazeně a měl sklon na sebe strhávat pozornost. Ani tak mi to nevadilo při poslechu kontrabasu v In The Wee Small Hours of The Morning Barbry Streisand, jako u Pink Floyd, kde se už tak poměrně těžký spodek, který dali disku do vínku v Mobile Fidelity, ještě více zahustil a zcela strhnul nahrávku na svou stranu. Obdobný pocit jsem měl z velkého bubnu ve Star Wars a kdyby byly po ruce v té chvíli tónové korekce, bez váhání bych basu trochu ubral. Tady se zase dříve zmíněný Telos chová lépe a dokáže udělat větší pořádek mezi basou a bicími v Devil´s Party od INXS, i když nejde tak hluboko jako The Revolution.
Van den Hul The Revolution je svým charakterem spíše intimní kabel, na atmosférická jazzová čísla jako dělaný. Jako jediný v testu umožnil rovněž jeden zajímavý experiment – díky tomu, že jde o dva samostatné vodiče, bylo možné je do sebe zaplétat v různě utažených smyčkách a zkoumat, jak se hustota závitů/smyček projeví na zvuku. Nebudu chodit kolem horké kaše: čím víc spletený, tím líp. Při volně ložených pramenech (nahodile paralelně běžících vedle sebe) je zvuk na spodku neurčitý a zahuhlaný, a uprostřed frekvenční charakteristiky se objeví jakási díra, která vykrade z nahrávek naprostou většinu potřebných informací. Takže pěkně splétejte, pěkně jednu smyčku vedle druhé, při dvou metrech to zabere tak 5-10 minut. Vyplývá z toho i jedno veledůležité upozornění: myslete na to už při nákupu kabelů a kupte je tak o 20% delší, než potřebujete – vzájemným propletením se totiž zkrátí…
Další kabely v testu:
VAN DEN HUL The Revolution Hybrid
Seznam nahrávek, pomocí kterých se (především) porovnávalo a výčet zařízení, na kterých se (především) testovalo, najdete v pilotním článku Společenství hadů: Reprokabely nižší a střední třídy.
Kontakt: High-End Audio Studio, Belgická 4, Praha, tel. +420 224 256 844
© Copyright - obrazový materiál i text: Audiodrom
