"Není druhý takový síťový kabel, jako je Odin. Pokud o tom někdo hodlá diskutovat, ať si jej zajde nejprve poslechnout – teoretizování v tomto případě nikam nevede a je to jen ztráta času..."
The review is available in English 
Než přijde Fenrir…
V pohanské mytologii je Odin pokládán za nejvyššího boha severského panteonu. Samo jméno má prastaré germánské kořeny a mezi jinými odkazuje na výrazy pro vzrušení a poezii. Když jsem se tuto informaci z chytrých zdrojů dozvěděl, bylo náhle jasné, proč Nordost nazval svou nejvyšší řadu Supreme Reference právě Odinovým jménem.
Nažhavme kalkulačky…
Dříve než se pustím do dalšího popisu, je potřebné si vyjasnit jednu maličkost: když jsem recenzoval síťovou Valhallu, konstatoval jsem, že se za její cenu ($3000 za 2m) dá pořídit už obstojně hrající zesilovač. Ve stínu Odina, kdy za 2.5m zaplatíte neuvěřitelných $16,000, se však Valhalla jeví jako docela levný nákup, skoro zdarma. V podobných dimenzích se pohybují i ostatní členové božské rodiny: dalších $16,000 vynaloží případný zájemce na 1m pár interkonektů a bude-li se chtít po večerech kochat stříbrnými odlesky od pásů, musí si přípravit na 2,5m set dalších 26 tisícovek, dolarů pochopitelně. Prodrátujeme-li podobný audiosystém, jako byl ten náš, dopracujeme se k účtu $58,000.
Když jsem si zkusmo spočítal, kolik bych musel investovat, abych mohl Odinem nahradit všechny dráty v mém domácím řetězci, naskočila na displeji sumička $90,000. Pouze za kabely. Docela děsivé pomyšlení…
Čím je tedy Odin tak výjimečný a čím se liší od Valhally?
Oba dva používají plné vodiče ze superčisté bezkyslíkaté mědi, zafixované v (ne)obvyklé nordostí filamentární vzduchové matrici, která je jedním z nejcennějších know-how firmy. Oba mají teflonové (FEP) dielektrikum. U Valhally je extrudací nanesená vrstva stříbra na mědi silná 70 mikronů, u Odina je stříbra o malinko více - 80 mikronů. U Valhally je ve svazku drátů sedm, u Odina jen šest. Na rozdíl od kteréhokoli jiného síťového Nordost kabelu je však Odin stíněný, a to důkladně. Stíněn není jen celý svazek jako celek, ale každý jednotlivý vodič je proti přicházejícímu a odcházejícímu rušení důkladně odstíněn samostatnou dutinkou po celé své délce, takže jsou minimalizovány elektromagnetické interakce i uvnitř celého kabelu. V průběhu souboje mezi Valhallou a Furutech Powerflux jsem si zaspekuloval, co by se asi stalo, kdyby se běžnější konektory na Valhalle vyměnily za excelentní piezo-keramickou sérii FI-50 od Furutech. A máme to tady – Nordost Odin vyměnil zlato za rhodium a FI-50 najdeme na obou jeho koncích. Sláva!
Jelikož tuto recenzi beru jako tečku za naším několikaměsíčním seriálem o vlivu sítě na reprodukci, nechci se už o problematice silových kabelů dále rozepisovat – zájemci nechť si nalistují příslušné recenze, případně můžou začít zde. Raději si teď pojďme poslechnout, jaký zvuk dokáže vyloudit investice $16,000...
Na čem se poslouchalo…
Už od samého počátku, kdy se rodila myšlenka na test řady Odin, bylo jasné, že je potřeba kabely vyhodnocovat v pořádném audio systému a proti pořádné referenci. Vlastní pud sebezáchovy mi rovněž velel nepůjčovat si Odin domů – po předchozích zkušenostech s Nordostími kabely mi totiž vždy po jejich vrácení zůstala v systému nezalátatelná díra a pocit, že to už bez nich jaksi není ono. Jistě chápete, že jsem nechtěl podstupovat riziko, že po zkušenosti jak to hraje s Odinem mě už nebude bavit poslech bez něj. A získat Odin je věcí zatracené náhody nebo několika ročních platů. Naštěstí se našla jiná oběť.
Systém, ve kterém se tedy nakonec testovalo, byl řetězcem par excellence. Jeho srdcem se stala dvojice lampových monobloků Audiomat Festival, řízených předzesilovačem Audiomat Opus 2 a krmených jedním z nejlepších současných CD/SACD přehrávačů na planetě, kombem EMM Labs TSD1 (transport) a EMM Labs DAC2 (D/A převodník). Napájení digitální části zprostředkoval filtr IsoTek Titan, propojený se zdí skrze vlastní síťovou šňůru, s transportem a převodníkem pak pomocí Kimber PK14, který EMM Labs ke svým mašinkám dodává. Všechny ostatní kabely (tj. síťové ke všem zesilovačům, reprokabely a interkonekty) nesly logo Nordost Valhalla a sloužily jako reference, aby byly později vystřídány kompletním panteonem Nordost Odin. Všechno dohromady to pak měnil na opravdový zvuk pár reprosoustav JMlab Focal Alto Utopia Be.
Bohové zůstali nakloněni i co se spoluposlouchajících týká a tak se nás sešlo nad touto snovou sestavou několik, což bylo přínosné z hlediska okamžitého utřídění si myšlenek a sjednocení názorů. I když, mezi námi, nebylo třeba si toho příliš sjednocovat, shodli jsme se v podstatě hned a jednohlasně – o tom ale až za chvilku. Svoje klasicky cvičené uši tak dobrovolně zapůjčili dva ostřílení profesionální hudebníci, pánové Emanuel Ranný (ER) a Boris Chomča (BCh), a dále reprezentant českého zastoupení Nordostu Josef Novák (JN) a se svojí troškou do mlýna jsem přispěl i já (MJ).
Pro účely tohoto testu nás zejména zajímalo, jak se projeví výměna výkonových kabelů u obou monobloků, kde se dal tušit jejich největší vliv. Záměna síťových šňůr je v tomto případě záležitostí časově náročnou, neboť lampy Audiomatů potřebují pořádnou tepelnou stabilizaci, takže než jsme mohli opět hrát, uplynula vždycky nějaká ta půlhodinka. Původní obavy z toho, že nebudeme schopni spolehlivě popsat rozdíly mezi Valhallami a Odiny po tak dlouhé prodlevě se ukázaly jako naprosto liché – rozdíly jsou zcela evidentní už od prvních tónů.
Vzrušení a poezie…
Propagační brožury obvykle nejsou dobrým zdrojem informací, alespoň co se zvukového projevu komponentu týká. Znáte to, hodně sebechvály a nekritické nadhodnocování – potřebujeme přeci prodat, ne? Nordost uvádí v doprovodném textu k Odinovi toto:
“S Odinem se připravte na větší klid a vyšší rozlišení, novou dávku transparence, neomezenou dynamiku bez známek zrna, přirozenější prostor, realistickou hudebnost a dech beroucí tonální palety. Hudba přestane být reprodukcí a začne žít vlastním životem, stane se skutečným živým představením – a to všechno díky čistšímu a rychlejšímu přívodu energie.”
Na tomto místě bych klidně mohl přestat psát a pouze konstatovat, že výše uvedená slova jsou 100% pravdivá a krásně vystihují podstatu Odina. V testu ale byly čtyři páry uší a tak využijme příležitosti různých pohledů...
Začali jsme skvěle nahraným pianem Mozartových koncertů (W.A.Mozart, Piano Concertos No.20 & No.27, Decca SACD ESSD 90014), konkrétně druhou větou, označenou jako Romance. I když původní nahrávka pochází z roku 1970, nepřestane mě překvapovat, s jakou brilancí dokázali tehdejší zvukoví inženýři hudbu na pásek zachytit a jaké kvantum informací z tohoto pásku lze dnes při přepisu vydolovat.
Nahrávka má všechno co má mít, jen ne temně černé pozadí – okamžitě slyšíme jemné šustění partitur, vrtění hudebníků na židličkách a tlumené zvuky v orchestru, přesně tak jak jsme na to zvyklí z návštěvy koncertu. Do skladby nás uvádí hlas piana a smyčců, všechno je nádherně čisté, přirozené, piano má až zvonivě znělý zvuk, každý tranzient je pečlivě vykreslen a můžeme sledovat jeho rychlou náběžnou hranu až po dlouhatánské doznívání jako podle GPS navigace. Takto zahrál Odin. A co na to Valhalla?
ER poznamenal, že se mu přes Valhallu zdá piano menší, že necítí tak dobře velikost nástroje; stejně tak jednotlivé tóny jsou jakoby ztenčenější. Orchestr se posunul více dopředu, scéna nemá takovou hloubku.
BCh konstatoval, že pro něj je přes Odin klavír více ´klavírovatější´a že si Valhalla prostě nedokáže se zvukem tak dobře pohrát. Prakticky stejné poznámky mám i ve svém bloku – při srovnání s Odinem se Valhalla jevila jako lehce syntetičtější, harmonická definice a textury nebyly tolik komplexní, tak samozřejmé a tak jasně živé.
Rozdíly tedy patrné byly, nicméně nic tak dramatického, aby za to člověk musel nutně zaplatit další statisíce. Posuňme se tedy k větší orchestraci a ještě hlouběji do propasti času k Obrázkům z výstavy tak, jak je nahrál Royal Philharmonic Orchestra pod taktovkou René Leibowitze v roce 1962 (Moussorgsky, Pictures At An Exhibition – The Power of The Orchestra, Analogue Productions CAPC 2659 SA). Zvuk senzační, provedení až na nějaké menší chybičky (třeba hned úvodní trubka v The Great Gate of Kiev je zahraná zřetelně o něco výš) strhující. Jak už je u Nordostu tradicí, zaujmou především žestě, které jsou brilantní, dynamicky ani frekvenčně neořezané a vznášející se až do nebes. Odin nechá posluchače slyšet nuance jako je pohlazení velkého bubnu (na značce 1´10, kde se palička jen letmo dotkne napjaté blány), každá nota má správný tvar a umístění v prostoru a čase. Orchestrální obraz je v nahrávacím prostoru přesně a přirozeně definován a když hudební věta skončí, chcete slyšet další…
První reakcí v okamžiku, kdy se ocitla v systému Valhalla, bylo, že někdo otočil knoflíkem volume doleva. Neotočil, nastavení hlasitosti jsme v průběhu celého testu pečlivě hlídali, abychom vyloučili případné ovlivnění způsobené rozdílem v dB. Pánové JN a ER nicméně nadále tvrdili, že to hraje potichu a BCh si postěžoval, že neslyší basy. ER navíc pozoroval, že prostorová scéna není zdaleka tak široká a hluboká, jak byla v systému napájeném Odinem. Všichni dohromady jsme se jednoznačně shodli na tom, že hudba ztratila něco ze svého napětí, byla méně strhující, nic v ní nepřekvapovalo, celkově to bylo i jakési uspěchanější. BCh to vyjádřil trefně: ´Je tam méně muziky´. Bylo.
Dalším kouskem, který jsem si prosadil, abychom neposlouchali pouze akustiku, byla notoricky známá Bohemian Rhapsody (Queen, A Night At The Opera, Mobile Fidelity UDCD568). První poznámkou, kterou jsem si ke Queen filtrovaným přes Odin napsal, bylo: Mercury je s námi v místnosti a jen tak ho ven nevyženeme! Navzdory dobře udělanému remasteru od Mobile Fidelity však bylo jasné, že zvukově nahrávka nesahá výše popsaným skvostům ani po kotníky – bicí byly jako ze stokrát kopírovaného pásku, mix se ve složitějších pasážích zahlcoval, nástroje byly rozmazané a nekonkrétní a celkově se to po předchozích ušlechtilostech docela špatně poslouchalo. U elektrifikovaného zvuku (na rozdíl od toho akustického) nejde určit, jestli to tak má znít správně nebo ne, takže tentokrát šlo jen o pocit z poslechu a preference posluchačů.
Po přechodu z Odina na Valhallu to nebylo vůbec špatné. Dokonce se zdálo, že je nahrávka rockově průraznější, má zajímavější bas a víc šlape. Pravděpodobně to jde na účet ne tak vzorně frekvenčně vyváženého zvuku – Valhalla (skoro se to stydím napsat) je na okrajích pásma o něco aktivnější než uprostřed. Na značce 2´06 je takový malý detailík – někdo přejede kovovou tyčkou po takzvaných chimes (ER se snažil zapátrat po českém ekvivalentu pro název tohoto relativně hojně používaného hudebního nástroje, ale marně – nejspíš ale víte, o co jde). Přes Odin není o materiálu a tvaru ´zvonků´ pochyb, zvuk je znělý, pevný, s gongovým základem. Přes Valhallu jsou chimes sice víc slyšet, ale znějí dutěji a plechověji, nejsou tak věrně opravdové. Valhalla má rovněž v pozadí nepatrně více šumu, který však očividně neobsahuje žádné další informace a stává se nadbytečným.
Na závěr jsem si nechal jazzové číslo Bennyho Cartera I´m Coming Virginia (Benny Carter, Jazz Giant, Contemporary Records CSA-7555-6). Byla to zvukově excelentní nahrávka, která vyvolala největší pozdvižení a v zásadě umožnila hezky shrnout předchozí pozorování do jednoznačného závěru. Nechme opět nejprve promluvit Odin:
V úvodu slyšíme trumpetu, která je jako břitva ostrá, precizně nadefinovaná, se spoustou vzduchu a prostoru kolem. Navzdory zmíněné precizní definici není ostrost nepříjemná, naopak, způsobuje velmi nutkavý pocit natáhnout ruku a sáhnout si na blyštivý kov nástroje. Kontrabas v pozadí práská do ticha jako dynamit s neuvěřitelnou dynamickou razancí – skoro jako kdyby byl systém najednou podporovaný hodně rychlým a přesným subwooferem. No a když se později přidá saxofon, je cítit vzduch proudící jeho tělem, a to včetně nádechu hráče (třeba na značce 4´15) až po okamžik, kdy ucítíte jeho závan na své košili. Neuvěřitelný zážitek.
Tentýž track přes Valhallu byl znatelně plošší a ztratil něco málo na životě. Když si zpětně přečtu to, co jsem napsal v recenzi Valhally, tak se to zdá naprosto mimo chápání, ale je to prostě tak. Spolu s pocitem nižší dynamiky se částečně vytratila lehkost, s jakou předtím hudba plynula, a i prostorové uspořádání nahrávky bylo o stupínek nižší. Saxofon je přes Valhallu ´audiofilnější´, na první pohled atraktivnější, na druhý však ztrácí famózní texturální kouzlo, které do systému vnesl Odin. I nádech na 4´15 je syntetičtější a očividně mu chybí jeden z rozměrů. A co na to spoluposlouchající?
ER: Trumpeta je teď nějaká rozkvičená, v porovnání s Odinem to snad ani není trumpeta. Zdá se mi, že je zvuk celkově prvoplánovější, ztrácí to zajímavost. Taky se mi zdálo, že předtím to hrálo víc potichu, bylo tam víc kontrastu mezi tichými a hlasitými pasážemi, více dynamiky. Přirovnal bych to k rozdílu mezi běžným CD a dobře nahraným SACD. Nezapojili jsme něco špatně?
BCh: Valhalla je opatrnější. Oproti Odinu se jí nedaří navodit stav naskakující husí kůže. Fatální rozdíl je v emotivní sféře, kdy Odin působí nesmírně čistě, všechno na sebe navazuje, příjemně dokáže vtáhnout do děje – třeba saxofon prostě předtím reálně vplul do vzduchoprostoru – u Valhally mi to chybí. Jde z toho až strach...
JN: Je to problém. Zlepšení u Odinu se člověku hodně rychle a hlavně nesmazatelně vtiskne do paměti, a pak se už opravdu nedá nic jiného poslouchat bez pocitu, že o něco přicházíte. Když použiji jiné kabely, tak mám pořád nutkání kontrolovat, zda jsem někde něco špatně nezapojil nebo omylem neotočil knoflíky korekcí.
Než přijde Fenrir…
Je potřeba to říci natvrdo: není druhý takový síťový kabel, jako je Odin. Pokud o tom někdo hodlá diskutovat, ať si jej zajde nejprve poslechnout – teoretizování v tomto případě nikam nevede a je to jen ztráta času.
Nepředpokládám, že to nebude zvuková konečná – podle nordické mytologie nakonec i všemocný Odin přece jen podlehl. Po lítém boji ho roztrhal obrovský vlk jménem Fenrir. Podle všeho však může být Nordost zatím v klidu, neboť Fenrir se ještě nenarodil. On jednou přijde, ale zůstává otázkou, jestli si exponenciální sumu, kterou za něj budeme nejspíš muset zaplatit, budeme schopni sami pro sebe ospravedlnit. Než se vlk objeví, Odin zůstane na špici.
Jeden citát na konec – ten, který uzavřel celou poslechovou seanci a vystihuje vše:
“Už Valhalla představuje obrovský skok – přišla se zvukem, který jen obtížně hledá soupeře. Najednou je tu Odin a kompletně přepisuje veškeré žebříčky a pořadí. Je v tom kus rozčarování.”
Kontakt: Gaia Connections, Praha, tel. +420 286 885 599
© Copyright - obrazový materiál i text: Audiodrom
