"Objeví-li se v budoucnu jakákoli stojanová soustava, která by byla tak příkladně a harmonicky vyvážená a dopilovaná, složím na ni okamžitě zálohu. Do té doby drží žezlo Dynaudio Confidence C1!"
S temperamentem dynamitu…
V prospektu se o C1 píše, že jde o jednu z nejlepších kompaktních reprosoustav na světě. Podle německého Audia patří mezi tři nejlepší stojanové reproduktory. Stereophile ji má zařazenou v nejvyšší kategorii A. Stojí pouze 125 tisíc. Buď jde o zázrak, nebo dokonalý marketing. Zkusme se tomu podívat na zoubek…
Je to jedna z nejútlejších stojanových soustav na trhu. Nebo tak alespoň zepředu svou štíhlou linií působí. Při rozměrech 20cm (včetně rozšíření pro středobasový reproduktor) x 45cm působí Confidence C1 křehce. Hloubka to už je jiná káva - třiačtyřiceti centimetry převyšují většinu konkurence. Obrácené pořadí měničů (ten větší a těžší je až nahoře) a minimální rozměry podstavy, tvořené cca 10cm MDF soklíkem ve kterém se nacházejí zděře pro přišroubování na firemní stojany Stand4 a excelentní WBT terminály, dělají z Confidence C1 poměrně nestabilní stvoření. Pevné ukotvení ke stojanu je tak víceméně povinností.
Jedna rada na úvod: nespěchejte…
Konstrukčně by údajně Dynaudio Confidence C1 neměly být moc citlivé na umístění v místnosti. Po několika týdnech soužití a neustálého laborování s nimi bych řekl, že opak je pravdou. Dejte si načas a důkladně si pohrajte s jejich postavením.
Začněme s výškou. Novinkový měnič Esotar2 v použité konstelaci je poměrně hodně směrový a jeho vyzařovací charakteristika je úzká. Znamená to, že s každým metrem vzdálenosti nebo odchylkou od jeho osy se charakter a množství nejvyšších kmitočtů mění. Bude záležet na vkusu posluchače a výšce ve které sedí. Firemní Stand4 má výšku 65cm, mě se Dynaudia líbila více o fous výše (stojany vypodloženy na 68cm), při poslechové vzdálenosti cca 2,5m. Není až tak zásadní, dáte-li stojany dále nebo blíže k sobě, neboť v obou případech si C1 s prostorem skvěle poradí, ale klíčem ke spojitému trojrozměrnému zvukovému obrazu je jejich natočení. Standardní postavení, ve kterém zatím skončila u mě doma většina reprosoustav, tedy jen mírné natočení od paralelní roviny, zde příliš nefungovalo. Ostatně i manuál doporučuje s natočením experimentovat a nepřímo navádí k tomu, s čímž jsem skončil i já - poměrně ostré natočení k posluchačovým uším, kdy jsou bočnice viditelné jen minimálně. Všechno pak hezky zapadne do sebe a jednotlivé elementy zvukového obrazu získají pevnou trojdimenzionalitu. Na každém centimetru záleží, takže žádné prudké pohyby. Dospějete-li do této fáze, máte téměř vyhráno.
Druhá část experimentů zahrnuje spolupracující komponenty - manévrovací prostor budete mít omezenější, jelikož musíte vyjít s tím, co máte doma. I při nižší citlivosti 86dB nejsou Confidence C1 nijak významně náročné (na rozdíl od předchůdců) na výkon zesilovače a zahrály se vším, co bylo k dispozici, ale přesto se připravte na to, že nejlíp jim půjdou k duhu přístroje zvukově dotažené a vytříbené, což může vytvořit sekundární tlak na váš rozpočet (klasický hifi problém). Přenesete-li se i přes tuto fázi, máte vyhráno a můžete začít odstartovat jednu z nejpříjemnějších kapitol svého hifi života.
Jestli jsou nějaká slova, kterými lze popsat celkový projev těchto monitorů, pak je to hladkost a spojitost. Nic nikde nevyčnívá. Pro recenzenta je tohle problém, protože se není čeho chytit. Když je reprosoustava skvělá na basech, může chválit basy. Jsou-li famózní středy, pochválíme středy a tak nějak tím zamluvíme, že ostatní části zvukového spektra nejsou úplně v pořádku. S Confidence C1 je v tomto ohledu kříž - všechno je tak vzorně poskládané, že na sebe nic neupozorňuje. Pokud se vám přesto zdá, že jsou třeba příliš agilní na výškách nebo nekonkrétní na basech, hledejte odpověď opět ve zbytku svého reprodukčního řetězce nebo v nevhodné akustice poslechové místnosti. Tahle Dynaudia jsou totiž o naprosté zvukové věrnosti a hravě tak předčí nejen své předchůdce, ale i některé z povedenějších modelů poslední doby, chválené Special Twenty-Five nevyjímaje. Konstruktéři firmy zde odvedli pořádný kus práce a navrhli reprosoustavu, jež je referenční stojanovkou bez ohledu na cenovou kategorii. O porovnání s legendami si tak přímo říká…
Confidence C1 vs Contour 1.3 SE a kolektiv
Je třeba si to říci na rovinu - tohle je úplně jiná liga. Legendární Contour 1.3 to dotáhly hodně daleko, ale Confidence 1 je nechávají vzadu za sebou. Porovnáváte-li je napřímo, což se mi poštěstilo, není ´upgrade´na z 1.3 na C1 nijak zvlášť efektní. Naopak - sice hned vnímáte větší klid a čistotu, ale výborná dynamika a rytmika 1.3 SE je natolik muzikální, že se mohou C1 na první poslech jevit jako nijak výjimečná reprosoustava. Hraje to spíš tak nějak mimochodem, bedna se nijak nesnaží vás upoutat a nevolá na vás „kup si mě“! Říkáte si - vždyť ono to za to ani nestojí, utratit tolik peněz navíc, rozdíl je minimální. V klidu si tak odposloucháte pár desítek minut na vcelku nezajímavých Confidence C1 a pak vrátíte 1.3 SE do hry. A máte nejeden problém.
Zjišťujete, že zpěvák měl předtím mnohem zřetelnější obrysy (Dead Can Dance, Spiritchaser, Mobile Fidelity SACD remaster SAD 2713) - klasická nahrávka, kterou povinně musí projít každý testovaný komponent, než se pustíme dál - selhání zde je jako vztyčený varovný prst). S Confidence 1 z nahrávky úplně prýští čistota, všechno plyne lehce, uvolněně a naprosto samozřejmě. Toto platí po důkladnějším rozehrání, než bývá obvyklé - i přímo z krabice dokáží tahle Dynaudia zahrát skvěle, ale působí mírně strnule a strojově. Potřebují nějakých 150-200 hodin hraní, než se uvolní a vydolujete z nich něco víc. V těchto případech se mi osvědčilo prostě reprosoustavy nechat pár dní hrát někde vedle v pokoji (pochopitelně s opačnou fází a zakryté vším možným tlumícím materiálem) a hlavně je v mezičase neposlouchat. Jen tak se vám může podařit odchytit tu změnu, kterou jejich zvuk projde bez toho, abyste se sami blafovali, že jste si prostě na zvuk zvykli. Také se mi osvědčilo C1 pár minut rozehrát před jakýmkoli soustředěnějším poslechem - prospívá i pár minut hraní, ale to platí u Dynaudio obecně a stejnou potřebu měly třeba i malé C1.1.
Výšky a středy jsou až luxusně čisté. Contour 1.3 SE je ostřejší (stejně jako Special Twenty-Five, které se tlačí hodně dopředu), Contour 1.1 pro změnu zase sametovější a nevěnuje se tolik detailu, nový Contour S1.4 se už blíží C1 více. Chcete-li studovat do výšin vznášející se zpěv Lisy Gerrard nebo barvy činelů na skvěle nahraném Live from Studio in NYC (Johnny Frigo/Bucky/John Pizzarelli - Live from Studio in NYC, Chesky), můžete to učinit bez obav, že si poškodíte sluch. Platí to ovšem za předpokladu, že použijete jednak dostatečně kvalitní ostatní komponenty, jednak dostatečně kvalitní reprokabeláž, která za nimi v ničem nezaostane a nezakryje jejich přednosti. Krautwire Fractal a Silver Audio Silver Symphony mi k nim seděly nejvíce, je ovšem možné i sáhnout níže - chce to jen odvahu a čas experimentovat. Dokonce ani HTMD (hodně tlustá měděná dvojlinka) zvuk až tak moc nepokazila. Je to také doklad toho, že Confidence C1 jsou hodně dobře navržené soustavy, které odvedou svou práci na jedničku i za méně než naprosto ideálních podmínek. Proto si mohou dovolit být luxusně čisté. Pokud někdo neví, co tím míním, svezte se v Lexusu a v Octavii v tomto pořadí se zavřenýma očima a poslouchejte, co uslyšíte (nebo neuslyšíte).
Hedvábí pro naše uši, preciznost pro naše oči…
Dynaudio je neuvěřitelně konzervativní a zůstalo naprosto nepoznamenáno Velkou beryliovou revolucí. Nemá proč měnit. Generaci po generaci vytrvale zdokonaluje hedvábný výškový zázrak Esotec, později Esotar, který je ve svém posledním vtělení zodpovědný za horních pár tisíc hertzů v C1. Nenechte se zmást tím, že ve specifikacích některých ostatních modelů najdete stejné typové označení měničů. V Dynaudio se máloco bere jako konfekce a tak jsou měniče vždycky lehce modifikovány pro tu kterou produktovou řadu. Impulsní odezva Esotaru2 použitého v Confidence C1 je 10x vyšší než u předchozích verzí a jeho výkon stoupl natolik, že jej technici Dynaudio zapustili do samostatné zabroušené hliníkové desky, zajišťující rozptylem tepla jeho stabilitu.
Středobasový reproduktor už tradičně zaujme 75mm kmitací cívkou zabírající pro sebe podstatnou část MSP (magnezium-silikát) membrány. Tyto měniče najdeme v mnoha modifikacích všude tam, kde je v popředí zájmu kvalitní zvuk, tedy i u konkurence. Na prstech jedné ruky by šlo spočítat firmy, které vyrábějí pro své potřeby reproduktory takových parametrů. Středobas je podporován dozadu vyústěným a na obou koncích výrazně zaobleným basreflexovým nátrubkem. Všechno je provedeno a sesazeno pečlivě a precizně.
Neodpustím si malé rýpnutí ohledně vícevrstvého sendviče, který nese oba měniče a je antirezonančně napojen na ozvučnici - ano, je to ta deska, která má za úkol řešit zpětné odrazy, rovnoměrnost rozptylového pole a pomáhá potlačovat i některé akustické neduhy domácích poslechových prostor, a která se mi moc nepozdávala (z estetických důvodů) už u Contour S1.4. Díky ní vypadají Confidence C1 jako by stály vzhůru nohama a docela netradičně. Po pár týdnech jsem si na ni ale zvykl a dokonce jsem se poslední dobou párkrát přistihl, že mi každá ´normální´stojanová reprosoustava připadá jako obyčejná hranatá bedna. Nenechte se mýlit - pořád se mi ten tvar zdá podivný, ale je vidět, že má své technické opodstatnění a mezi námi je to pořád lepší, než některé podivné reprokonstrukce , které jsem měl možnost vidět na výstavách a které vypadají spíše jako zamřížované lunární moduly. Kombinace antracitu desky doplněné vyloženě ladnými proporcemi měničů a bezchybné dýhy (javor nebo růžové dřevo ve standardu) je koneckonců barevně hodně povedená.
Tři rozměry v praxi…
Transparentnost Dynaudio Confidence C1 je něco speciálního a výjimečnějšího, než třeba transparentnost Contour 1.3 SE. Zatímco 1.3 byly transparentní spíše technicky a puristicky (jako denaturovaný líh), jsou Confidence transparentní přirozeně (jako ta voda, pramenící v novohradských horách). Nevím jak to inženýři Dynaudio provedli, ale pokud je na nahrávce ticho, reprosoustavy vám ´zahrají´ ticho. Těžko se popisuje rozdíl mezi tichem a tichem, to se prostě musí slyšet. Přispívá k tomu pochopitelně i mimořádně rigidní ozvučnice a eliminace odrazů od ní. Zdá se, že C1 je jeden z těch výjimečných případů, kdy ozvučnice sama ke zvuku vůbec nic nepřidává, že nehraje. Contour 1.3 (a Special Twenty-Five jakbysmet) tento trend naznačily, nicméně až Confidence C1 to dotáhly k dokonalosti. Je vidět, že se na vývoji tohoto malého zázraku opravdu nešetřilo. V důsledku mám z C1 ještě lepší pocit, než třeba z Wilson Sophia navzdory faktu, že na jejich kabinety nebyl použit žádný supermateriál, ale běžná MDF.
Prostor mají co do šířky i hloubky obdobný jako Contour 1.3 SE (a v důsledku i C 1.1, které při své velikosti dokážou vytvořit až neuvěřitelný prostor), ale C1 jsou mnohem preciznější. Naprosto mě uzemnily na kvalitu řetězce náročné testovací tracky (Dynamic Drum Test a zejména General Image and Resolution Test) z disku Chesky Jazz Sampler. Vzhledem k tomu, že David Chesky nepoužívá generátory kmitočtů, ale reálné hudební nástroje, jsou tyto kousky nejen zkouškou ohněm pro vaši aparaturu, ale současně si zaručíte, že ty komponenty, které tímto testem projdou, nebudou mít sebemenší problémy s reprodukcí akustických nástrojů a hlasů v reálném prostoru (platí pro příznivce všeho kromě čistě elektronické hudby a mizerně nahraného rocku). Preciznost, s jakou Confidence C1 vymalovaly v prostoru skupinu hráčů, pochodujících a kroužících kolem mikrofonu byla nevídaná a takto jsem slyšel tuto nahrávku poprvé. Hodně reprosoustav už dokázalo odlišit od sebe jednotlivé nástroje i pořadí, v jakém se pohybují, ale žádná tak samozřejmým způsobem nevyrýsovala každého jednotlivého hráče a neumožnila vám jej sledovat na jeho cestě kolem mikrofonu. A nejen to - při troše snahy bylo možno určit, ve které ruce hudebník drží chřestítko nebo tamburínu. Confidence C1 s přehledem dokázali separovat jednotlivé prostorové vrstvičky v předozadním směru s přesností na několik centimetrů. Nemalovaly prostor velkorysými tahy štětcem, ale precizně ořezanou tužkou a zanechaly nás zcela bez dechu.
To samé basy - přesné, sušší, rychlé, důraz spíše na struny než na korpus (při objemu ozvučnic to po C1 ani nemůžeme chtít), nezaznívají, žádný tón nesetrvává v kabinetu soustav déle než je to nezbytně nutné. Nejlepší na tom je, že tyto atributy dokáží podržet až do značně hlubokých frekvencí. Nejdou sice do basu, který pošimrá posluchače v břiše, ale jinak jsem necítil žádný deficit. Uznáte-li to za vhodné, můžete k nim zkusit spárovat subwoofer, ale nemyslím si, že by to bylo třeba - ve své poslechové místnosti jsem pomocí ATB PC softwaru naměřil úbytek -3dB na 32,5Hz při vzorně vyrovnané kmitočtové charakteristice, což je na tak malou ozvučnici nevídané. Bas je navíc senzačně zaintegrován do přednesu soustav, neupozorňuje na sebe tolik jako u Special Twenty-Five, které se v tomto ohledu chovají v běžných poslechových místnostech trošku rošťácky.
Konečně neutrální monitor?
Confidence C1 staví na hlavu zažité tvrzení, že monitory neumějí klasiku. Jistě, mají určitá omezení, ale fortissimo symfonického orchestru neumí bezztrátově přenést ani Nautilus, navzdory tomu, co se píše. Jde přece pouze o reprodukci ne? Chceme-li realistický zážitek, je potřeba se koupit lístky na koncert. Na druhou stranu, při poslechu Šostakovičovy Symfonie č.11 ´The Year 1905´(CD LSO0030) v provedení Londýnského symfonického orchestru s Mstislavem Rostropovičem jsem netrpěl pocitem ochuzenosti o nepřítomnost v koncertním sále - dynamika symfonického tělesa, napětí a drama partitury, prostorová mnohovrstevnatost a tembrální věrnost textur jednotlivých instrumentů nebo jejich skupin byla přes C1 velice emotivním zážitkem.
Hluboký vhled do hudebního dění kombinovaný s čistotou a lehkostí jim vlastní dává Confidence C1 do vínku naprosto neunavující poslech, což je vlastnost, které si nadmíru cením.
Myslím, že tahle Dynaudia jsou už dostatečně neutrální na to, aby se dalo veřejně deklarovat že Confidence C1 jsou opravdu neutrální reprosoustavy. Je to posun ve zvuku, za který by byl člověk ochoten zaplatit 125 tisíc? Bezpochyby ano. A co víc, porovnatelné (a není jich moc) monitory stojí ještě o dost víc. Třeba ani povedené nové Focal Diablo Utopia, i když bezmála za dvojnásobek, se jako celek nemohou s Confidence C1 měřit. Při rozpitvání jednotlivých atributů bychom našli prvky, ve kterých jsou oba monitory srovnatelné nebo kde je Diablo Utopia i o něco lepší (třeba vzdušnost horní části zvukového spektra), ale jako celek nedávají Confidence C1 konkurenci šanci. Nebo odvěký rival Sonus Faber Guarneri Memento - ten je srovnatelný, ale slyšitelně líbivější a na středech zabarvenější a opět za dvojnásobek peněz. Nebo třeba Verity Rienzi, které jsem měl možnost slyšet a jejichž horní sekci (podobně jako u Wilsonů) je možné mít samostatně a postavit ji na stojan. Tady zase ale slyšíte, že děláte kompromisy a zvuku chybí právě spodní basová část, se kterou jsou partnersky sladěny, takže zase žádný zázrak.
Když dojdete stejně jako já ke zjištění, že s C1 prakticky nemá smysl v současné době žádnou jinou stojanovou reprosoustavu porovnávat, nabízí se otázka, zda-li je má smysl porovnávat s klasickými podlahovými konstrukcemi. Nechci brát nikomu iluze, ale i v tomto případě tahle Dynaudia hbitě odstřelují jednoho konkurenta za druhým. Z výhod, které poskytuje malý kabinet a s tím související kontrola rezonancí, odrazů a interakcí měničů, vytěžili konstruktéři Dynaudio maximum. Musíte jít hodně vysoko, abyste našli C1 vážného konkurenta a ve finále skončíte u prostého faktu, že velkoobjemová soustava dokáže lépe zprostředkovat concerto grande, ani ne tak tím, že by šla hlouběji (ve své poslechové místnosti jsem u C1 naměřil úbytek -3dB na 34Hz!), ale tím, že dokáže vytvořit dostatečný akustický tlak i ve větších prostorách. Porazit Confidence C1 ovšem vyžaduje značně dobře zvládnutou kontrolu basů až do nejnižších registrů, s čímž má 80% reproduktorů, které jsou na trhu, menší či větší problémy a jsou značky, které navzdory proslulým jmenovkám a cenovkám s mnoha nulami na konci tento problém nemají zvládnutý vůbec, proto je raději netestujeme. V běžných poslechových prostorách našich typizovaných obýváků do 30m2 prostě Confidence C1 nemají vážné soupeře.
Věta na závěr…
Tentokrát jen krátce: Objeví-li se v budoucnu jakákoli stojanová soustava, která by byla tak příkladně a harmonicky vyvážená a dopilovaná, složím na ni okamžitě zálohu. Do té doby drží žezlo Dynaudio Confidence C1.
Kontakt: Audiostudio s.r.o., Olomouc, tel. +420 608 752 475
© Copyright - obrazový materiál i text: Audiodrom
