"Ideálními materiály na stavbu ozvučnic se jeví všechny měkké substance (taková plastelína má vynikající akustické vlastnosti), které se však pro výrobu příliš nehodí. Wilson tak skončil u vlákninových desek na bázi fenolové pryskyřice, ze kterých jsou vyřezány i stěny ozvučnice modelu Sophia. Větší část ceny reprosoustav tak jde na vrub tomuto netradičnímu řešení..."
Supermateriály pro superreproduktory…
Zatímco kolega se zabýval zkoumáním siláckých skutků komponentů Audio Research a podružně zjišťoval, jestli je lepší SACD přehrávač Ayre nebo Sony, já jsem se opájel možností si porovnat jedny z nejlepších (ale i nejdražších) reprosoustav na světě. Nebudu se teď rozepisovat o Verity Audio, které jsou nedostupné jednak vzdálenostně, jednak cenově, ale rozhodl jsem se podělit se čtenáři audiodromu o zvukové zážitky ve společnosti produktů z dílen pana Wilsona. Hlavně proto, že na rozdíl od méně proslulých Verity Audio je Wilson považován všude za vrchol příslovečného ledovce. A tak ještě dva dny poté, co kolega už sepisoval pochvaly na Audio Research HD220, jsem zabořen v poslechovém křesle neměl ještě zcela jasno v tom, jestli je lepší levná (ehm..) Sophia, nebo drahá kombinace WATT/Puppy.
Jak to hraje?
V tomto případě začnu rovnou tím, co je u reprosoustav tohoto kalibru nejdůležitější. Wilson Audio má mnoho co nabídnout i z hlediska konstrukce a dalších technických bonbónků, ale otázky ´Jak to hraje?´a ´V čem je to tak dobré?´ byly natolik frekventované, že kdybych jejich zodpovězení nechal až na konec, hrozilo by, že by čtenář přeskočil celý úvodní text.
Postrádalo by smysl, kdybych zde vypisoval seznam nahrávek, které se protočily, protože jich bylo za ten týden opravdu hodně. Rock, pop, jazz, metal, blues, to všechno se vystřídalo a nebyla to věru lehká práce. Celý poslouchaný systém byl natolik rozlišující, že odhaloval nedostatky nahrávek jak na běžícím pásu - vím třeba, že má oblíbená Californication od Red Hot Chilli Peppers nepatří mezi zvukově povedené, ale že to bude tak špatné, jsem nečekal. Abych byl vůbec schopen projev Wilson Audio popsat, vypíchnu tedy jen to nejzákladnější.
V poslechové místnosti byly reprosoustavy postaveny přibližně 2,5m od sebe, 1m od bočních stěn, 2m od stěny zadní a necelé 3m ode mne. K samozřejmým službám Wilson Audio (kupujete-li u autorizovaného prodejce) je i správné ustavení reprosoustav ve vaší poslechové místnosti.
Herbert Von Karajan nastudoval s Berlínskými filharmoniky pro Deutsche Grammophon Berliozovu Fantastickou symfonii (La Symphonie Fantastique, 415 325-2) ve velkém stylu. Zuřivost, s jakou jsou nahrány dramatické party, je Karajanovou signaturou a tohle provedení v tomto ohledu předčí i mnohá další, včetně skvělého, na Berlioze se svého času specializujícího Myung-Whun Chunga (DG, 445 878-2).
Dynamika, bohaté nástrojové obsazení a jednotlivá dějství pohybující se od křehké lyriky po symfonické erupce jsou tou správnou stravou pro plnohodnotné reproduktorové soustavy, jakými Wilson Audio Sophia bezesporu jsou.
Už úvodní hladivé tóny flétny a klarinetů se vznášejí prostorem jako pavučina utkaná z jemného přediva. Hoboj a smyčce jsou vykresleny tak věrně, že se hráči téměř zhmotňují v prostoru před vámi. Karajan si pohrává s hlavním motivem v dlouhých vlnách, které stoupají a klesají, slábnou a sílí a Wilson Sophia celou tuto bohatou hudební krajinu jakoby jen tak mimochodem přenášejí do poslechové místnosti. Zvuková magie se odehrává v reálném čase a prostoru - a prostor umějí tyhle reprosoustavy opravdu na jedničku. Nevím, jestli je to důsledek naprosté koherence celého kmitočtového spektra, perfektního sfázování měničů nebo přirozené tuhosti celé konstrukce, ale Wilson Sophia jsou jako skála - lépe řečeno, hraje to, jako by měniče byly zapuštěny v metr silné betonové stěně přehradní nádrže. Nenechají se ničím rozptýlit, hrají si stále to svoje s naprosto přesným fokusem. Zaostření celé scény není na centimetr, ale na milimetr přesné. Pokud je nahrávka na prostorovou informaci bohatá, Sophia to ocení.
Třetí dějství Fantastické symfonie je „nejnudnější“ - pastorální výjev z venkovské krajiny: šumění stromů, pofukující vánek a dialog dvou pastýřů. Pochopitelně pastýři neokupují stejnou louku a Berlioz se s tím vypořádal tak, že jeden z protagonistů, představovaný hobojem, komunikuje s druhým (anglický roh) z místa mimo scénu, mimo orchestrální těleso. V praxi to je efekt ne nepodobný Watersovu ´psu od sousedů´, tentokrát je však vytvořen přirozeně. Wilson Sophia odsunuly hoboj tak daleko, jak jsem to ještě u žádné jiné reprosoustavy neslyšel. Prostor dýchá a je jako krajina, ve které se výjev odehrává.
Zmíněná magie je obdivuhodná, ale tu a tam se najdou reproduktory, zejména některé monitory, které obdobnou holografii umějí také, nebo se jí alespoň přibližují. Co však činí Wilson Sophia zajímavým je plnohodnotný bas - to maloobjemové soustavy neumějí. Čtvrté a páté dějství je ve znamení orchestrálního chaosu, šíleného symfonického tutti, které je mohutným atakem žesťů, hřmících tympánů a zlověstné smršti hornů snad nejvelkolepějším finále historie symfonické hudby. Exploze symfonického orchestru v plné síle se prohnala místností bez komprese nebo náznaků stresu - zatímco stěny místnosti vibrovaly a voda ve skleničce vřela, Sophie stály na svém místě jakoby říkaly ´No a? Copak se něco děje?´. Dynamika je pravděpodobně nejsilnější stránka těchto reproduktorů a přehled a neochvějnost, s jakou zvládají přechody z jemného pianissima do náhlých zvukových erupcí je něco, na co si velmi brzy člověk zvykne a je pak překvapen, jak ploše hrají jiné reprosoustavy.
Je libo rock? Což třeba takhle Ozzyho Over The Mountains (Diary of A Madman) v koncertní hlasitosti? Stačí nebo ještě přitvrdíme? Partička Death dělá čest svému jménu (Chuck Schuldiner už bohužel s námi není) a hutnost extrémní deathmetalové mašinerie hnané dopředu kopáky a brutální basou vzbuzuje obavy o mentální zdraví muzikantů. Pokud chcete vědět, jak Death znějí ve studiu, poslechněte si třeba Sound of Perseverance přes Wilson Sophia. Toto není jako na koncertě - toto je zvuk, který je o několik tříd výše. Fyzický zvuk, soudržný a celistvý, s mikroděním uvnitř, hluboký bas není jen nádavkem, který vydolujete připojeným subwooferem, ale prokreslenou razantní strukturou, která není odtržená od ostatních pásem. Těžko říci, na kolik by vás takový zvuk doma přišel. Ve Státech za tyto zázraky zaplatíte necelých 14 tisíc USD, což není věru moc (zkuste si pro sebe porovnat s předraženými kreacemi B&W, které toto neumějí).
WATT/Puppy
Tohle je kombinace, kterou si Wilson Audio vysloužilo potlesk audiofilního světa už před pěknou řádkou let. Průběžně se tento ´dvojreproduktor´ vylepšoval, takže dnešní model č. 8 už je značně vylepšenou verzí. Oproti Sophia stojí WATT/Puppy téměř dvojnásobek. Projeví se to na zvuku?
Projeví, ale jak už to bývá, musí si každý zvážit sám, jestli rozdíl v ceně je úměrný zvukovému přínosu. V této kategorii už platíme za nuance desetitisíce. WATT/Puppy hraje majestátněji, má nápadnější bas (prostě je ho víc) a celkově vzbuzuje dojem větší síly. Na horní části spektra je více informativní ve smyslu zvukové analytiky a ještě méně odpouštějící než Sophia. Dlouhým porovnáváním obou reprosoustav jsem došel k následujícímu závěru (je to můj závěr, tak mi ho prosím neberte): Sophia je vhodnější pro poslech hudby, zatímco WATT/Puppy je ideální ke studiu zvuku. Sophia je pohodovější (to je u Wilsona novinka), WATT/Puppy více odpovídá linii nastolené touto značkou kultovními MAXX a Grand SLAMM - tedy linii zvukové ´pravdy´, která nemusí být za všech okolností žádaná. Wilson Sophia můžete bez obav postavit do obýváku, WATT/Puppy by to více slušelo v režii. Asi takhle.
Made in Wilson Audio Specialties
David Wilson nesnáší kompromisy. Taky je posedlý výjimečností a hrozný puntičkář. Není divu, že Wilson Audio staví tradiční výrobu reprosoustav tak trochu na hlavu.
Sophia, která se poprvé objevila v roce 2001, naoko vychází z modelu WATT/Puppy s tím, že jde pouze o jeden kabinet. Není to žádný obr a při rozměrech 105x32x46cm se bezproblémově vejde kamkoli - v praxi nezabere o nic víc místa než běžný stojanový reproduktor, pouze se s ním hůře pohybuje (73kg/kus).
Milovnící dýh si na své nepřijdou, u Wilsonů se používají automobilové emaily, které jsou vyráběny pro firmu na zakázku. Základ tvoří gelová vrstva, srovnávající případné nerovnosti, na kterou je postupně nanášeno 11 vrstev laku. Na druhou stranu si můžete vyspecifikovat libovolný odstín, aby vám Sophie hezky ladily třeba ke koberci. Standardní nabídka laků je ale i tak docela široká, dnes je módní čistě bílá (Wilson Sophia pak připomíná EVU z filmu WALL-E), zajímavá je třeba i Ferrari červená.
Ozvučnice je třípásmová a dolní dvě třetiny okupuje 25-centimetrový hliníkový basový měnič s černě lakovanou membránou, podporovaný excentricky dozadu vyústěným basreflexem (nátrubek je prakticky 20cm dlouhá hliníková trubka o průměru 75mm). Horní třetina je mírně zkosená dozadu kvůli srovnání časového posunu vyzařování všech měničů a podobně jako basová sekce je opatřena částečně zapuštěnou antidifrakční podložkou. Vysokotónový měnič navíc sedí ještě v jakémsi hnízdě s materiálu ne nepodobnému filcovému plátu. Reproduktory jsou vyrobeny na zakázku firmou Focal (výškový titanový) a Scan-Speak (středový 17cm s papírovou membránou). Na titan je nanesena tlumící vrstva stejně jako je papírový konus vyztužen spirálovitě se rozbíhajícími drážkami, rovněž vyplněnými jakousi hmotou. Jak už je u Wilsonů zvykem, mnoho technických detailů se nedozvíme, neboť firma si výrobní postupy a specifikace žárlivě střeží. Nepřekvapí proto ani, že výhybky zalévá do skříněk epoxidovou pryskyřicí, takže jsou nejen neprozkoumatelné, ale i nerozebíratelné a tedy i neopravitelné. Důvodem je údajně vytvoření stabilního prostředí pro jednotlivé komponenty výhybky v rámci firemní tolerance +/- 0,1%, ale možná také jen na ochranu před konkurencí. Wilson tvrdí, že pro propojení vnitřních součástek jsou použity dva druhy pájky, podle toho, jaký typ frekvencí je přenášen, stejně jako že kroucení kabelů má předepsaný počet závitů. Marketing nebo skutečnost? Bez komentáře...
Citlivost systému je 86dB a soustavy tak nejsou nikterak náročné na výkon použitého zesilovače a s 50W na kanál bezproblémově ohluchnete přes zeď i sousedy.
Zajímavostí celého kabinetu je ´basreflexový´nátrubek výškového měniče (opět hliníková trubka dlouhá 4,5cm a o průměru 25mm) sloužící k vyrovnání tlaků uvnitř ozvučnice) a také jediný pár reproduktorových terminálů zapuštěných přímo do zadní desky. Terminály jsou konstruované pro lopatky, v nehorším lze připevnit i holý vodič.
M & X
Samostatnou kapitolou a jedním z největších tajemství Wilson Audio je materiál, používaný na výrobu ozvučnic. Firma dnes používá dva, označené M a X, přičemž pro kabinet Sophia je použitý ten první.
V průběhu let se David Wilson materiály používanými pro stavbu reprosoustav hodně zabýval a výsledkem bylo zjištění, že nejenže žádné z běžně dostupných řešení není dostatečně inertní a tuhé, ale navíc zjistil, že basový a středový měnič vyžadují k optimální funkci každý jiný materiál. Jak se v propagačních brožurách firmy dočtete, Wilson definuje vhodnost ozvučnicových desek třemi faktory: rezonančním kmitočtem desky, útlumem (tj. jak rychle rezonance odezní) a její monotónností (tj. jestli deska zní jen na jediné frekvenci). Ideálními materiály se jevily všechny měkké substance (taková plastelína má vynikající akustické vlastnosti), které se však pro výrobu příliš nehodí. Wilson tak skončil u vlákninových desek na bázi fenolové pryskyřice (M), respektive minerálního metakrylátového materiálu (X). A právě z M-desek jsou vyřezány i stěny ozvučnice modelu Sophia. Větší část ceny reprosoustav tak jde na vrub tomuto netradičnímu řešení.
Takže jak hraje Wilson Audio Sophia?
Přímočaře, bez servítků, detailně, realisticky, nezabarveně, tvrdě a dynamicky. A prý to takhle dobře hraje i s běžnějšími komerčními komponenty. Nevím, nebyly k dispozici. K tomu všemu má ale Sophia oproti ostatním Wilsonům něco navíc - je výjimečně muzikální, prostě se dobře poslouchá. Vezmeme-li v potaz, že nejde o bednu velikosti skříně, ale rozměrově skromnou záležitost s plnohodnotným rozsahem, máme před sebou žhavý tip na zvukovou konečnou.
Ve Stereophile prohlásili, že při zvážení poměru cena/výkon jsou Sophia nejlepšími reprosoustavami od Wilson Audio vůbec. Stereophile rád přehání jako všichni Američané, ale dost možná to tak opravdu je…
Na čem se poslouchalo:
Předzesilovač a koncový zesilovač Audio Research LS17, HD220 a Reference 110 (protože tyhle komponenty jsou faktická zvuková bomba), přehrávač Sony XA9000ES (na čem jiném si jej chcete pustit, abyste zjistili jak se povedl) a kabely Wireworld Gold Eclipse 5 (ukrutně drahé dráty, které nejsou moc slyšet). K porovnání sloužily Verity Audio Lohengrin II a dělené Wilson Audio WATT/Puppy 8.
Kontakt: Reference Cinemas, Praha, tel. +420 221 014 604
© Copyright - Audiodrom
