"Ozvučnice soustav Altea je jednoduchá a ve své štíhlé nekomplikovanosti imponující. Silnostěnné MDF desky tvoří pravoúhlý ostrohranný sloupek, jehož designovou čistotu narušují pouze výškový a středobasový reproduktor..."
Duel: Wharfedale vs Xavian
Test sloupových reprosoustav velmi přístupné cenové kategorie se připravoval několik týdnů. Cílem bylo okouknout, co může nabídnout nákup plnohodnotné soustavy posluchači, který nemá zrovna na rozhazování a přesto by si chtěl užít dobré muziky s kvalitním zvukem. Nakonec ale všechno dopadlo úplně jinak, jak se dále dočtete.
Prvním problémem bylo stanovení cenového limitu. Představa byla pohybovat se někde v rozpětí kolem 20 tisíc. Vyjdeme-li ale z oficiálních ceníků, dostaneme výsledky odlišné od toho, co najdeme když se vypravíme přímo do terénu. Důvodem je to, že v téhle kategorii figurují komponenty, které se hojně využívají i v sestavách pro domácí kino, tudíž jsou poměrně rozšířeny a zastoupeny u většího počtu prodejců, a to i tam, kde s náročným hifistou moc nepočítají. Konkurenční boj (internetové shopy nevyjímaje) tak s cenou udělá svoje. K tomu se přidružuje problém vyřazování končících a nabíhání nových modelových řad, takže se ty dříve zmíněné dají sehnat za podstatně lepší ceny než uvádí katalog. Nakonec jsme do testu zařadili sloupky podle kriteria aktuální pultové ceny bez ohledu na cenu doporučenou.
V aréně...
Do zápasu se přihlásili: Tannoy Sensys DC-2, Tangent Clarity 8, B&W DM 309, Xavian Altea a Mordaunt Short 908L. Vypadalo to jednoduše - budeme poslouchat a poslouchat, porovnávat názory a dojmy, přít se o nuance a nakonec vytvářet pořadí. Docela jsem se těšil a o to víc jsem byl rozčarován. Už při prvním „skenovacím“ poslechu bylo jasné, že rozdíly mezi jednotlivými konkurenty jsou propastné, a to ne v charakteru zvuku (jak to bývá u komponentů vyšší kategorie), ale v samotné kvalitě a schopnosti zahrát uspokojivě. Slovo „uspokojivě“ je relativní pojem. Ve slovníku audiodromu to znamená zahrát tak, abychom mohli garantovat mnoho hodin radosti strávených ve společnosti oblíbených interpretů bez nutnosti návštěvy ušní kliniky nebo myšlenek na sebevraždu.
Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše - zástupci reprezentující Tannoy, Tangent, B&W a Mordaunt Short tento předpoklad nesplnili. A to jsme si na pomoc vzali 3 různé sestavy zesilovačů a CD, aby byl poslech co možná nejobjektivnější. Mohl bych se teď rozepsat o tom, jak která soustava zahrála a proč nezaujala, ale to by bylo proti pravidlům audiodromu. Prozatím se výše zmínění kandidáti přesouvají do kategorie PCN (Přístroje Co Nezaujaly). Zasvěcení vědí, že zařazením do PCN život nekončí a že všechny komponenty mají šanci se dostat opět ven - jedním z příkladů může být i níže zmíněná sestava sedmistovek od Denona.
Strach, nejistota,…marné bušení na dveře…
Tuhle větu jsem si vypůjčil od Cimrmana, protože vcelku výstižně charakterizuje situaci, ve které jsme se ocitli, když v aréně zůstaly z pěti soupeřů samotné Xaviany. O to horší, že se vlastně už nevyrábí a skladové zásoby na prodejnách jsou jen pozůstatky z loňska (proto pro ně utíkejte co nejdříve). Chvíli to vypadalo, že raději celou akci zrušíme nebo odložíme. Z pochmurných myšlenek nás vytrhl až nově příchozí - Wharfedale Diamond 9.5 - který přinesl kýženou záchranu. Taktak se ještě vešel, protože stojí jen o pár desítek korun více než limitních 15 tisíc, což z něj ovšem ihned činí extrémně výhodný nákup. Z hromadného testu se tak stal pouze duel, nicméně duel zajímavý a důležitý hlavně proto, že teď už víme, že se dají sehnat velmi dobré sloupové reprosoustavy za víc než dobrou cenu.
Co a na čem se poslouchalo…
Nemělo by smysl hodnotit na highendových sestavách - těžko by si k nim někdo koupil právě představované reprosoustavy - záměrně byly proto vybrány komponenty z odpovídajících cenových hladin, aspirující na titul „moje první slušné hifi“. Jak jsem zmínil, použili jsme sestavy tři, přičemž hlavní roli hrál zesilovač Marantz PM 8200 (velmi povedená mašinka, jejíž výroba byla ukončena nedávno, ale dá se tu a tam ještě koupit) a CD přehrávač Marantz CD7300. Tahle reference sloužila povětšinu testu, pro klid duše byl alternativně zapojen i ŃAD (CD 542 a zesilovač C352) a kombinace nejnižších Denonů PMA 700AE a DCD 700AE, za které dohromady zaplatíte něco kolem 20 tisíc a představují tak variantu pro opravdu nízké rozpočty.
Kabelů vedlo od přehrávače k zesilovači spousta, svého úkolu se zhostil se ctí DHLabs Silversonic Air Matrix, objevily se stříbrné dráty X-Symphony Pure Silver Fantasy, levný Oehlbach NF-214, Monitor NF 41, Gronenberg Quattro Reference a na českém trhu novinkový Hi-Diamond Petit Black. K reprosoustavám směřovaly Straight Wire Chorus, vidličky všech přístrojů napájel běžný rozvod bez filtrace, ke konci testu zaskočil na moment Belkin PF40.
Nahrávky byly vybrány s důrazem jak na rozdílnost žánrů, tak na rozdílnost kvality. Znám jedny soustavy, velmi drahé, které dokáží podat akustický jazz téměř na hranici reality - reality, kdy sedíte na židli jako přikovaní a bojíte se i dýchat - takový je to zážitek. Tytéž soustavy, krmeny řízným hardrockem se nedají poslouchat. Dobrý reproduktor by, myslím, měl zahrát dobře bez ohledu na žánr. Oblíbené audiofilní nahrávky mají své opodstatnění, neboť na nich nejlépe naleznete přednosti a chyby reprodukčního řetězce, a jsou častou výzbrojí nás recenzentů. Jenže pak zjistíte, že jak naschvál jsou alba vašeho nejoblíbenějšího interpreta mizerně nahraná a na té úžasné sestavě, co jste vybrali, prostě nehrají - další pravidlo proto zní: berte si s sebou hlavně to, co posloucháte, ne to, co si myslíte že dobře hraje.
Proto naší poslechovou místnosti zněly:
Thelma Houston - I’ve Got Music in Me (Sheffield Lab, 10002-2-M). Toto je typická audiofilní nahrávka známého labelu, neuvěřitelně dobře zahraná a hlavně sejmutá. Povětšinou se točil track Dish Rag, který je pestrý nejen tím, že zde naleznete 2 simultánně hrající piána a bohaté nástrojové obsazení. Excelentní test pro věrné barvy akustických nástrojů, rytmus, časování a prostorové zobrazení.
VAS - In The Garden of Souls (Narada, 72438-49188-2-8). Máte-li v oblibě Dead Can Dance, nemůžete s VAS udělat chybu. Zpěvačka Azam Ali umí a mnohovrstevnatá instrumentace využívající především všemožná chřestítka, bubínky, tabla, rainsticky a množství dalších perkusí připomene nejlepší momenty svých slavnějších australských kolegů zejména z doby okolo alba Spiritchaser. Zvukově se CD řadí spíše k průměru, co se podařilo je prostor a jednotlivé bicí nástroje, které jsou absolutně strhující ve skladbě Ceremony of Passage.
Megadeth - Rust in Peace (Capitol, CDP 7919352). Thrashmetalová legenda a Dave Mustaine v jednom ze svých nejlepších momentů. Poison Was The Cure je zvukově lehký nadprůměr (ale jen lehký). Skladba začíná výbornou baskytarou, je poměrně komplikovaná a v refrénech má tendenci se slévat v nepřehlednou kakofonii. Použita byla i proto, že na přes mnohé soustavy ztrácí potřebnou razanci a syrovou dávku energie, která je v tomto žánru základ.
Xavian Altea
Nepředpokládám, že by existoval někdo, kdo není obeznámen s produkcí domácího výrobce reprosoustav, které sklízejí jednu pozitivní recenzi za druhou. I když to vypadá značně podezřele a tu a tam je někdo obviněn z nadržování, nemohu než potvrdit, že úspěch Xavianu je oprávněný. Zvláště v první části testu, kdy byli ještě přítomni všichni konkurenti, utekly reproduktory Altea tak daleko, že nebylo co řešit. Rozdíl ve zvuku nebyl nuancí, ale rozdílem minimálně 2 tříd.
Ozvučnice soustav Altea je jednoduchá a ve své štíhlé nekomplikovanosti imponující. Silnostěnné MDF desky tvoří pravoúhlý ostrohranný sloupek, jehož designovou čistotu narušují pouze výškový (kalota z materiálu vyztuženého skleněným vláknem s hliníkovou cívkou, chlazená ferofluidem) a středobasový (polypropylen) reproduktor. Oba měniče jsou z produkce norských Seas. Basreflex je vyveden dopředu, čímž odpadají některé problémy spojené s umístěním soustav. Zadní stěna je ještě jednodušší, postříbřené terminály pro připojení kabelů jsou jednoduše vyvedeny přímo z desky skříně. Kromě toho, že neumožňují bi-wiring (což mi jako minus nepřipadá) jsou umístěny poměrně vysoko nad zemí, takže pokud použijete dražší reprokabely, zaplatíte další metr zbytečně navíc (což mi jako minus připadá).
Povrchové zpracování je již tradičně výborné, přírodní dýha je v této kategorii ne zcela běžnou záležitostí.
Wharfedale Diamond 9.5
Devítka v názvu nových Wharfedale znamená již devátou generaci modelové řady Diamond, která se poprvé objevila v roce 1981. Britští Wharfedale jsou dnes součástí International Audio Group, která pohltila i další ostrovní značky, jako jsou Mission, Audiolab, Quad nebo nově Castle. Inu je potřeba přežít.
Diamond 9.5 jsou soustavou třípásmovou, materiálem 16,5cm středového a basového měniče je podobně jako u B&W kevlar, dva a půl centimetrová kalotka vysokotónového reproduktoru je tkaninová (a zvukově velmi dobrá). Vycházejí vzhledově z podobné filozofie jako Xaviany - i zde máme co do činění s velmi střízlivým vzhledem, který je však od pohledu o něco robustnější. Ozvučnice je hodně rigidní, sbíhá se směrem dozadu v ladné křivce a je vzorně zatlumená - na poklep soustavy nezní a 18kg živé váhy dává tušit sílu použitých MDF desek. Zakřivení účinně bojuje proti stojatému vlnění uvnitř minimalizací paralelních ploch. Na zadní stěně najdeme jen dva páry robustních pozlacených terminálů spojených propojkami a upevněnými na skříň prostřednictvím silného ocelového plechu, a nad nimi vyúsťující port basreflexu. Na rozdíl od Xavianů použili u Wharfedale místo přírodní dýhy jen vinylovou imitaci, nicméně docela povedenou a při zběžném pohledu nerozpoznatelnou. Zajímavým prvkem je jakási kovová platforma s hroty, která tvoří základnu soustav.
Dva vítězové?
Jak již bylo naznačeno, vítězem klání se stal Xavian. Nebýt nově příchozích, bylo by to vítězství drtivé. Altea je soustavou vzorně vyrovnanou, v žádném případě se nesnaží posluchače prvoplánově oslnit a hraje hudbu velmi přirozeným způsobem. Nenajdete u ní basy, které shodí obraz ze zdi (reálný nástup basů je někde kolem 50Hz), ani nijak zvlášť necinká. Není šampiónem v rozlišení ani není určena pro ozvučení koncertních sálů. Přesto hraje skvěle. Je to dáno tím, že všechny součásti zvukového spektra jsou v příkladné rovnováze, nikde nic netahá za uši, poslech je pohodovou záležitostí. Kromě Wharfedale byla jedinou soustavou v testu, která dokázala věrně přenést zvuk piana a houslí, včetně témbru nástrojů. Obřad zasvěcení z In The Garden of Souls okamžitě přetransportoval posluchače do nitra džungle, údery na tabla přestaly znít jako prázdný plastový kanystr a dostaly to správné barevné rozlišení jednotlivých úhozů, kdy bylo jasně slyšet, na kterou část blány prsty zrovna hrají.
Ale Wharfedale Diamond 9.5 se držely velmi statečně. Oproti Xavianu je jejich devizou dobrý basový základ (kontrolním poslechem naměřeno někde kolem 32Hz) a z toho vyplývající hutnější projev. I Wharfedale jsou příkladně vyrovnanou soustavou, která dokáže navíc hudbu podat velmi dramaticky. Tam, kde nás Xavian odtransportoval do džungle, dodaly Diamond 9.5 monumentalitu, téměř vizuálně filmový zvuk. Toto eskalovalo při úderech na blány rozměrného bubnu, kterýžto zvuk už ty obrazy ze zdi shazovat začal. Fascinující rytmický karneval plný nespoutané energie.
Je pravda, že Wharfedale reprodukuje o něco méně detailu než Xavian a rovněž barvy čistě akustických nástrojů nejsou tak věrohodné - tamburína nebo „sladká dřeva“ v okolí 2:20 v Dish Rag umí Altea jemně vytáhnout na povrch, kdežto u Diamondů jsou více ponořeny v mixu. Bohatě vám to ale vynahradí razancí a drajvem. Trombón, fanfáry, kopák nebo nabroušené metalové kytary jsou jejich parketou. Xavian byl v tomto ohledu o fous pozadu (zase ale dokázal lépe prokreslit úvodní baskytarovou sekvenci), měl tendenci zvuk více změkčovat, takže Megadeth zněli uhlazeněji, než by bylo záhodno. Wharfedale Diamond se v tomto smyslu jeví univerzálněji.
Xavian a Julie…
Samostatnou kapitolou je prostorovost. Xavian Altea má ceněný dar úplně zmizet a přenechat prostor pouze vám a hudebníkům. Excelovaly zejména na dobře nahrané klasické hudbě (Prokofiev - Romeo a Julie, Leinsdorf Sessions Vol.I), kdy vykouzlily ušlechtilý, téměř hedvábný zvuk, který existoval v místnosti nezávisle na pozici reproduktorů a dal by se v této kategorii nazvat malým zázrakem. Toto CD dohrálo až do konce, protože prostě nešlo ho jen tak zastavit.
Wharfedale se také snažily a zůstaly jen o malý krůček pozadu (připomínám 50% rozdíl v pořizovací ceně). Na tomto místě je nutné zmínit i relativní citlivost Diamond 9.5 k postavení v poslechové místnosti, zejména co se natočení týká. V našem případě nehrozilo ovlivnění zadní nebo bočními stěnami, které byly více než 2 metry daleko, nicméně ve standardní poslechové pozici, tedy reprosoustavy od sebe přibližně 2,5m natočeny mírně na posluchače, se nedokázala stereobáze spojit. Teprve až se oba sloupky natočily tak, že směřovaly přímo k uším, vyloupl se široký a hluboký zvukový prostor a při zavřených očích se jen obtížně dalo poznat, kde vlastně reprosoustavy stojí. V této kategorii to je to překvapivé uvědomíme-li si, že i soustavy za desetinásobek s tím mívají problémy.
Dobrý zvuk s nízkým rozpočtem - Denon na scéně...
Zajímavá sestava vznikla spojením Wharfedale Diamond 9.5 s Denonem PMA 700AE a DCD 700AE. Sečteme-li ceny a přihodíme solidní kabeláž, bez problémů se dostaneme pod 40 tisíc. Denonům Diamondy sedly, přidaly celkově suššímu soundu šťávu a dynamiku a myslím, že tuto konstelaci je možno doporučit každému zájemci o solidní zvuk. To všechno ale platí za předpokladu, že si pohrajeme s propojovacími kabely. Oba Denony velmi citlivě reagovaly na použité propojení a ihned dávali hlasitě najevo svou nespokojenost nebo spokojenost. V průběhu testu se mezi nimi vystřídalo celkem 9 propojovacích kabelů. Když to zestručním, je potřeba se vystříhat všeho, co tíhne ke zdůraznění basů (Oehlbach) nebo je činí méně artikulovanými (což se projevilo zapojením X-Symphony Pure Silver Fantasy, kdy se spodní část spektra úplně rozmazala). Nebál bych se výšek, tkaninová kalotka ve Wharfedale vystupuje hodně kultivovaně, takže jasně znějící kabel (například amatérský DIY silnoproud kabel s teflonovou izolaci) nebyl nejhorší. Alternativa by mohla být třeba v Kimber PBJ, který je sice na výškách prezentnější, ale hraje čistě i směrem dolů (na rozdíl od X-Symphony). Nejlépe sestavě seděl Gronenberg Quattro Reference, který zvuk výrazným způsobem uklidnil, zpřehlednil a zjasnil, a vždycky jsme se k němu nakonec vrátili. No a když už jsme v tom, v žádném případě nedoporučuji kombinovat Denon s Belkinem (PF40), který zvuk totálně zabil a učinil sestavu neposlouchatelnou.
Slovo na závěr...
Jak Xavian Altea tak Wharfedale Diamond 9.5 jsou už dospělé reprosoustavy, které to v rámci nízké cenové kategorie dotáhly hodně daleko. I když je Altea přirozenější a přehlednější, pro běžnou domácí aplikaci je Diamond 9.5 univerzálnější a bezproblémově ozvučí i větší poslechové prostory. Když k tomu připočteme cenový rozdíl, misky vah se naklánějí ve prospěch Wharfedale.
Kontakt:
© Copyright - Audiodrom
