"Od reprosoustav v tak nízkém cenovém ranku jsem neočekával mnoho, přesto mě dokázaly příjemně překvapit... Suma sumárum, v podobě Wharfedale 10.2 tu máme malou zvukovou senzaci."
Nejmladší z rodů Diamondů…
Psal se rok 1932 když pan Briggs vytáhl ze své dílny na světlo boží svou první reprosoustavu. Můžeme se jen dohadovat, jak asi takový reproduktor vypadal, je však jasné, že od tohoto roku se začala psát historie Wharfedale Wireless Works, pozdějšího Wharfedale. Není bez zajímavosti, že v poválečných letech podnikl Gilbert Briggs spolu s americkým Quad riskantní projekt, kdy v koncertních sálech předváděli užaslému publiku srovnání hudby živé a hudby reprodukované – odvážný počin, který by i dnes byl hozenou rukavicí všem highendovým výrobcům.
Série Diamond je ve výrobním programu firmy už třicet let. Pravda, v době jejího vzniku nikdo netušil, že poměrně nenápadná (a malá) reprosoustava sklidí takový úspěch a stane se stálicí katalogu, ale stalo se tak a dnes najdeme v katalogu Wharfedale její desátou generaci. Také nikdo netušil, že se současná produkce přesune do čínského Shenzenu. Pokud však asijského tygra něco neskolí, možná vlastní velikost, mám takové tušení, že se jednou můžeme dočkat lehce zešikmených ozvučnic třeba i u Wilson Audio.
Jedny Wharfedale jsme už v Audiodromu měli, konkrétně model Diamond 9.5, který se stal jedním z vítězů (ano, čtete správně, vítězové byli opravdu dva) rozstřelu mezi podlahovými soustavami nižší kategorie. Kolega MJ si u nich pochvaloval velmi dobrý bas, který dával nahrávkám šťávu a drajv a ´monumentální, téměř vizuálně filmový zvuk´, který jsme doporučili každému, kdo to začíná myslet s hifi vážně.
Tak akorát technologií…
Model Diamond 10.2 vychází napřímo z předchozí ´devítkové řady´, která se stala ve své kategorii jednou z nejvíce velebených stojanovek za posledních pár let. Ve Wharfedale na vavřínech nezaspali – konkurence také nespala – a pustili se do obtížného úkolu vylepšit už tak dokonalé (ve své třídě, pochopitelně). Vznikla tak řada desítková, kde najdeme hned několik stojanových modelů, lišících se prakticky jen velikostí basového měniče. Diamond 10.2 je z nich nejzdatnější.
Z předchozího modelu zdědily Diamondy směrem dozadu zakřivené bočnice; vnější rozměry (36x22x30cm) se nijak neměnily, přibyla však vnitřní výztuha a jiným způsobem jsou i jednotlivé MDF desky sesazeny, což přispívá k celkové tuhosti poměrně kompaktní skříně – potažmo se dá od vylepšení očekávat i pozitivní vliv na zvuk, což nás asi zajímá nejvíce.
Čelní stěna, honosící se černým lesklým lakem, je kompozitem dvou desek o celkové tloušťce 25mm a jsou do ní přiznanými vruty napřímo uchyceny oba reproduktory. Výškový používá textilní kalotu a dle firemních specifikací dokáže zahrát až do 24kHz, případně s uvažovaným 10dB poklesem až do 44kHz. Prstenec výškového měniče je vykrojen do půlměsíce, takže se osy obou reproduktorů sbližují – cílem této úpravy je sjednotit vyzařováni v ose a přiblížit se bodovému zdroji zvuku. Výškový měnič předává štafetu středobasovému na 1.8kHz (to je dělící kmitočet výhybky). Protože se nacházíme v nizkorozpočtové říši, nepřekvapí, že je koš 165mm středobasového reproduktoru plastovým vysokotlakým odlitkem. Měnič je sám o sobě pojatý hodně poctivě: kevlarový konus membrány kmitá na pryžovém závěsu s reliéfními výztuhami, majícími za úkol potlačovat parazitní zákmity a vylepšit chování reproduktoru v horní části jeho pracovní frekvenční charakteristiky.
Za pochvalu stojí i zlacené reproterminály, které najdeme pod dvojicí basreflexových portů a které jsou velmi dobře přístupné, takže není problém do nich chytit i vidlice masivního reprokabelu. Možnost bi-wiringu, kterou Diamond 10.2 nabízejí, jsem nevyužil.
