"Pathos Logos má velký smysl pro realitu v tom ohledu, že dokáže prostě nějak zařídit, aby byl člověk ´u toho´. Je to dar ojedinělý a zábavný..."
Architektura je hudbou, která znehybněla v prostoru…
Úvodní citát jsem si vypůjčil od filozofa Friedricha von Schellinga, protože hezky vystihuje spojení mezi hudbou a tvarem. V okamžiku, kdy začnete v italském městě Vicenza diskutovat na toto téma, nutně musíte skončit buď u architektury (staveb Andrea Palladia, kterými je toto město proslulé), nebo u některého ze dvou výrobců audiotechniky, kteří dokázali propojit hudební harmonii s harmonií tvaru a formy: Sonus Faber a Pathos Acoustics.
Přístroj je sám o sobě umělecký solitér, který v kombinaci stříbřité šedi hliníku, matné černi krycích plechů a akcentu v podobě mořeného dřeva na čelním panelu nenechá žádného milovníka designu chladným. Nevýhodou pak jednoznačně je, že ukrýt takový komponent do regálu znamená připravit se o značnou část poslechové estetiky. Když k tomu přidáte cenovku těsně pod 100, je jasné, že půjde o hodně zajímavý kousek.
Symetricky symetrický…
Podobně jako u Audio Research HD220, který audiodrom poslouchal v loňském roce, nedělali si konstruktéři Pathosu těžkou hlavu s tím, jestli mají oslovit přívržence lamp nebo pustit do světa tranzistorovou konstrukci, a zkombinovali výhody obou přístupů do jednoho hybridního přístroje. Proto je předzesilovač na vstupu osazen dvojitými triodami (2x Sovtek), které jsou nejen vidět, jak se na správný ´lampáč´sluší, ale navíc jsou jejich světýlka znásobena i zrcadlovými plochami, kterými jsou ohraničena.
Podle Gianni Borinata jsou lampy (a to bez jakýchkoli pochyb) stále tím nejlepším způsobem, jak zesílit napětí. Naproti tomu, podle téhož konstruktéra, není nad tranzistory, chceme-li dostat na výstupu zesilovače dostatečný proud s nízkou impedancí, což má na starosti výkonová část osazená třemi páry MOS-FETů na kanál. Celá topologie zesilovače je symetrická, jde v podstatě o dva monobloky ve společné skříni, každá část má dokonce i samostatný napájecí transformátor, chcete-li proto zachovat cestu, měli byste použít pokud možno i zdroj signálu se symetrickými výstupy. To doporučuje Pathos. My jsme zesilovač proháněli jak symetrikou tak nesymetrickým zapojením a výsledný zvuk byl v obou případech bez nějakých komentovatelných rozdílů.
Podle firemních materiálů Pathos Logos pracuje do 18W v čisté třídě A, potom přechází do třídy AB, kde je schopen do 4 ohmů dodat až 220W, případně poloviční výkon do dvojnásobné zátěže. Tato čísla dělají z Logosu nejen nejvýkonnější integrovaný zesilovač v katalogu Pathos, ale současně naznačují, že by zesilovač neměl mít problém uřídit i méně spořádané reprosoustavy. Předznamenávají též, že přístroj hřeje, s čímž je nutno počítat při snaze zastavět jej do racku nebo regálu. Jak už jsem říkal, byla by to škoda, přičemž dalším důvodem jsou žebra chladičů, odlévaná do tvaru loga firmy - takový malý vizuální bonbónek.
Na zadním panelu najdeme sedm vstupů (z toho 2 páry symetrických XLR), samostatný výstupy předzesilovače pre-out a tape a zástrčku odpojitelné síťové šňůry. Při připojování reproduktorových kabelů je potřeba dávat pozor, neboť celokovové terminály postrádají jakoukoli izolaci, takže při neopatrnosti může dojít ke zkratu.
Jako archeolog…
…jsem se cítil ještě před tím, než se mi podařilo Logos uvést do chodu. Když totiž přístroj umístíte a zapojíte do svého reprodukčního řetězce, potřebujete jej zapnout. Samotnému zesilovači dominuje ve středovém dřevěném panelu umístěný knoflík, který má na čelní straně malý displej a o kterém jsem bystře usoudil, že půjde o regulátor hlasitosti. Tím tedy ne. Další možností jsou 2 zapuštěné mrňavé čudlíky nebo dálkové ovládání se stejnými čtyřmi mrňavými tlačítky. V duchu čistoty designu celého přístroje nenajdete nikde ani známku popisku nebo čehokoli, co by naznačovalo, k jakému účelu tam ta tlačítka jsou. Je potřeba experimentovat, nebo prostudovat návod. Napoprvé jsem se netrefil a čudlík, který jsem tiskl byl později odhalen jako přepínač vstupů. Ten druhý naštěstí zafungoval.
Po propojení Pathosu se sítí na vás zabliká z displeje velké červené ´P´, které zhasne přibližně po jedné minutě - tím je zesilovač připraven. Pokud si nepamatujete, ke kterému vstupu jste připojili zdrojový komponent, je potřeba se k němu proklikat pomocí onoho druhého čudlíku, popřípadě pomocí jednoho z tlačítek dálkového ovladače (které to je, na to si musíte přijít sami). Přímá volba vstupu neexistuje, vždy je to o tom proklikávání se. Trochu nepraktické, ale zvyknete si. Ovladač navíc umožňuje práci se 100 krokovým regulátorem hlasitosti a umožňuje umlčet signál k reprosoustavám. To je vše.
(Pozn.: K italskému zesilovači italský ovládač - ten od Logosu připomíná spíše štíhlé a luxusní dřevěné pouzdro na plnicí pera. Necháte-li jej ležet na stolku, zaručeně vyprovokujete návštěvy ke spoustě zvídavých otázek, co to vlastně je).
10,000 volných vstupenek…
Od úvodní zašuměné autenticity tradicionálu Assi Dans Le Fenetre de Ma Chambre, přes skoro drum´n bassovou Drug State a bluesovou pecku Jimmyho Reeda s foukací harmonikou jsem se propracoval až k diametrálně odlišným, chcete-li audiofilnějším, trackům v podání Macy Gray, Alison Krauss, Boba Dylana a Mahalie Jackson. O čem že to je řeč? Ten CD soundtrack se jmenuje Divine Secrets of Ya-Ya Sisterhood (Columbia, CK86534).
Těžko si lze představit různorodější společnost a podíváme-li se na jméno producenta, je hned všechno jasné. T-Bone Burnettovi se podařilo všechnu tu rozmanitost nejen dokonale skloubit dohromady, takže nemáte pocit něčeho nepatřičného, ale navíc je produkce celého CD na dost vysoké úrovni včetně povedeného masteringu (Gavin Lurssen a The Mastering Lab). Zvuk je přímočaře syrový, úderný a naléhavý, připomínající živé vystoupení v malém klubu a energie, která z jednotlivých skladeb čiší, je živočišná a neuvěřitelně zábavná. Tenhle popis zhruba vystihuje i hudební sklony Logosu.
Způsob, jakým si Pathos poradil s Divine Secrets i jinými hudebními konzervami vyžaduje od posluchače trochu adaptace. Zapomeňte na vypiplaný zvuk, na tu křehkou substanci, která k vám plyne z reproduktorů v pečlivě vybalancovaném hifi řetězci a kde jakákoli změna (třeba výměna kabelu) vyžaduje opětovné a zdlouhavé hledání ztracené rovnováhy. Logos je v tomto ohledu naprosto v klidu - za aristokratickým zevnějškem se skrývá dravec, který má jediný úkol - strhnout a bavit. Znám přístroje, které jsou transparentnější, jdou výš nebo naopak hloub, nebo vytvoří iluzi obrovského prostoru. Logos neexceluje v ničem z výše jmenovaného a přesto posluchače fascinuje. Nejspíš to bude tím, že se zapomenete pitvat ve zvuku a užíváte si hudby.
Přemýšlím, kde bych začal, on si to Logos dělá tak nějak po svém a přesto není co kritizovat. Big band v I Want to be Your Mother´s Son-in-Law Macy Gray je opravdu jeden velký big band v tom smyslu, že se nerozpadne na jednotlivé muzikanty, ale hraje jako jediné těleso, držící fantasticky pohromadě. Ne, že by Pathos zmačkal všechno do nějaké koule - to vůbec ne. Jednotlivé nástroje byly v pohodě rozlišitelné a na svých místech, jen se člověk musel přinutit na ně soustředit, čímž se musel odtrhnout od hudby jako takové. Prostě přijela kapela, nikoliv jednotliví muzikanti. Krásný příklad týmové práce.
Udělal lampový předek Logos sladkým? Udělal tranzistorový konec Logos tvrdým? Jak to vlastně je? To bych taky rád věděl. Pokud bych se moc snažil, připodobnil bych projev Pathosu k takovým těm open-air koncertům na improvizovaných otevřených scénách na náměstích a v parcích. Jdete kolem, zastavíte se, podupáváte si do rytmu, jste ´při tom´, naživo. K tomuto pocitu přispívá i to, že Logos nemá nijak širokou prostorovou bázi a zvuk je soustředěn víc mezi reprosoustavy. Frekvenčně je posazen spíše níž, má solidní spodek s hutným ale prokresleným základem, což dává pocit až monolitické solidnosti a pevnosti.
Silent Night z vánočního alba Sarah Brightman (A Winter Symphony, Nemo/Blue Note 5099-2-3412323) dostala od Pathosu do vínku monumentální sakrální kvalitu, která - to by Logos nebyl Logosem - opět vykazovala energii, která na srovnatelných systémech chyběla nebo působila příliš vyumělkovaně, příliš audiofilně.
Pakliže nebyl významně citlivý na RCA vs XLR, Logos naopak reagoval na propojení různými kabely. Pokud se trefíte (v mém případě se takto trefil interkonekt Homegrown Audio DNA), zvuk projde proměnou a Pathos hraje otevřeně a transparentně. Naopak konstrukčně a materiálově podobný kolega od Silver Audio, jinak výborný, působil zastřeně a sevřeně. Hezky zapadl i triaxiál Van Den Hul The Orchid - na Child in Manger (opět Sarah Brightman a A Winter Symphony) byla kooperace mezi londýnskými symfoniky, akustickými kytarami, pianem a stohlavým chórem snadno sledovatelná a jak jinak, opět s dávkou životodárné energie. Jako byste dostali volňásek nejen na tohle představení, ale na všechna další, která na hudebních konzervách doma vyhrabete.
Smysl pro realitu…
Pathos Logos má velký smysl pro realitu v tom ohledu, že dokáže prostě nějak zařídit, aby byl člověk ´u toho´. Je to dar ojedinělý a zábavný. Je potřeba si jej poslechnout s otevřenou myslí a potom snadno zjistíte, že cesta do highendového nebe nemusí být jen o pozlaceném zvuku, ale že nírvánu lze nalézt i jinak. Dynamika a bezprostřednost Pathosu tuto druhou cestu jasně ukazuje.
Kontakt: High-End Audio Studio, Belgická 4, Praha, tel. +420 224 256 844
© Copyright - Audiodrom
