"Co je vpravdě revoluční, je možnost výkonově katapultovat jakýkoli sebeslabší elektronkový zesilovač do první ligy a zbavit se tak navždy omezení při výběru reprosoustav BEZ TOHO, abyste přišli o svůj oblíbený lampový charakter zvuku a žhnoucí světýlka..."
Nabijte svůj systém na maximum…
Mám kamaráda, který je doslova blázen do lamp. Tedy ne do těch, které svítí, ale do těch, které žhnou, a jen tak mimochodem ho dokáží skrze reproduktory okouzlovat svým hudebním projevem každý večer. Po tom, co prošel pozitivní recenzí audiodromu Audiomat Arpége neváhal, a jeden kus sám sobě zakoupil, čímž nahradil elektronkový zesilovač amatérské konstrukce, který mu až doposud věrně sloužil. Nevěděl však, že zanedlouho poté se stane obětí Anthonyho Michaelsona.
Anthony Michaelson není sériový vrah, ale duše Musical Fidelity. Představovat Musical Fidelity by bylo nošením dříví do lesa a tak stačí jen konstatovat, že přístroje této značky jsou hojně zastoupeny v referenčních systémech mnoha hifi autorit - redakce amerického Stereophile by o tom mohla vyprávět - a jeden z jejich komponentů (integrovaný zesilovač A5) se stal i laureátem na Komponent roku 2008 naší redakce. A protože si Anthony Michaelson prostě nedá pokoj, stalo se, že jednoho říjnového dne mi zazvonil u dveří onen kamarád.
Jak to začalo…
Vůbec nevypadal nadšeně, spíše ustaraně. „Čti,“ řekl, a vrazil mi do ruky oxeroxovaný papír. Tak jsem četl. Bylo to tiskové prohlášení Musical Fidelity k příležitosti uvedení řady 550K/308K na trh a protože je v něm hodně zajímavých postřehů, s nimiž se plně ztotožňujeme, dovoluji si z něj citovat. Mimo jiné tam stojí:
Mnoho lidí se mylně domnívá, že 550W je zbytečně vysoký výkon. Nic není dále od pravdy. 550W je naopak zcela adekvátní výkon potřebný pro většinu reproduktorů a většinu poslechových prostor.
Tento výkon je nezbytný ke zvýšení dynamických schopností systému. Neznamená to, že doporučujeme hrát nahlas - právě naopak. Jednak to může poškodit sluch, jednak není hodně reprosoustav schopna zvládnout trvalý vysoké zatížení. Hlasitost poslechu je něco jiného, než správně podané tranzienty. A aby byl váš systém schopen tranzienty zahrát neořezaně, potřebujete 550 wattů.
Když krmíte průměrně citlivé reprosoustavy (87dB) zesilovačem o výkonu menším než 200W/kanál, je téměř jisté, že dochází k limitaci dynamických špiček. Většina audio magazínů o tom ví, tento fakt ignoruje a přesto dále posluchače udržuje v nevědomosti.
(Pozn. audiodromu: Samozřejmě, že o tomto faktu víme. Dobrým pomocníkem v tomto zjištění jsou měřáčky špičkového výkonu v zesilovačích, jakými jsou třeba několikakilowattové jednotky Accuphase P-3000, kde si dynamické špičky v dobře nahrané nahrávce sáhnou tu a tam i daleko za 200 wattovou hranici. Týká se to zejména akustických nástrojů s velkým dynamickým rozsahem, jako je piano či bicí, které nejsou choulostivé nejen z hlediska reprodukce, ale už při nahrávacím procesu - i z toho důvodu aby dobrou klavírní nahrávku jeden hledal se svíčkou v ruce. Kolik z nás si však může dovolit postavit doprostřed obýváku velké žebrované skříně monobloků a kolik z nás na ně má?)
Jedním z největších současných problémů hifi průmyslu je to, že tzv. zvuková vylepšení žádnými vylepšeními ve skutečnosti nejsou. Vezměme jako příklad následující situaci.
Zvukové rozdíly posluchači většinou vysvětlí až prodejce. Je více než pravděpodobné, že pokud vám někdo musí říci, v čem je rozdíl, tak tam žádný rozdíl nejspíš nebude. Protože všichni doufáme, že náš systém bude znít lépe, máme tendenci slyšet to, co nám prodejce nakukal, že slyšet budeme.
Každé vylepšení obvykle stojí hromadu peněz. Nové kabely jsou velmi drahou záležitostí a pokud vaše současné kabely nejsou z kategorie zvonkový drát, nenabízí upgrade žádný měřitelný efekt.
Jaký je výsledek takových vylepšení? Zapálený a hudbymilovný audiofil se vydá na nekonečnou cestu a je ochoten vydávat stále více peněz. Postupně zjišťuje, že nový systém není o nic lepší než starý a propadá rozčarování.
Čtení recenzí zesilovačů vám nic nepřinese. Zatímco recenzenti tlachají o subjektivních dojmech (prostor, zrno, tonalita, rychlost, razance atd.), zesilovač, který poslouchají se patrně ve špičkách pravidelně dostává do limitace, takže poslechu dominuje clipping a dozvuky způsobené poslechovou místností. Neplatí zde žádná jestli, ale nebo možná. Celkový projev hifi systému se řídí technickými zákonitostmi - buď zesilovač dokáže dodat dostatek výkonu potřebného k plnému dynamickému rozsahu nebo ne.
Mnoho lidí tvrdí, že jejich zesilovače s nízkým výkonem hrají skvěle a jejich zvuk je plný a bohatý. Pravděpodobně jsou oběťmi jevu zvaného dozvukové pole. Toto pole se skládá z odrazů, stojatých vln a dalších zpoždění v časové doméně způsobených interakcí systému a místnosti. Paradoxem je, že čím víc zesilovač zkresluje, tím víc zvuků dodává do dozvukového pole, takže ve výsledku máme bohatý a plný zvuk. Zvuk, který nemá žádnou nebo jen malou dynamiku - a přitom ta je jedním z nejdůležitějších aspektů hifi.
(Pozn. audiodromu: Zveřejnění litanie Anthonyho Michaelsona vypadá jako výstřely do vlastních řad. Tak horké to snad ale není. Souhlasíme s tím, že spousta tzv. vylepšení není objektivně, tedy měřením, zdůvodnitelná. Rovněž souhlasíme s faktem, že hodně posluchačů (a kupodivu i hodně hudebních publicistů a recenzentů) poslouchá hudbu ve zcela nebo částečně akusticky nevyhovujících podmínkách. A přece právě v nich je ukryta většina odpovědí na otázku kudy dál za dokonalým zvukem. Je ale také pravda, že každý z nás má jiné preference, vkus a uši. Hodnotit komponenty na základě měření je stejně scestné, jako si vybírat partnerku pouze podle „technických“ údajů, jako jsou míry a váha. A, pozor pozor, není to nakonec Musical Fidelity, kdo dal světu některé nejpodařenější lampové (tedy zkreslující) konstrukce!?)
Toliko tedy prohlášení čelního představitele Musical Fidelity k problémům zesílení zvukového signálu.
Seznamte se s Superchargerem…
Už chápete, z čeho pramenilo rozčarování mého kamaráda? Anthony Michaelson mu to nalinkoval jasně: jeho Audiomat (o slabším DPV ani nemluvě) je neustále v limitaci, sytí dozvukové pole ořezaným signálem a to, co se dříve jevilo jako pohoda, je utrpení. Typický doklad toho, jak hluboce koníčku propadl. Zní to hodně povědomě, že? Všechno se dá ale napravit. Jelikož podle Musical Fidelity je jedním z možných léků vlastnit Supercharger, byl plán jasný: sehnat Musical Fidelity Supercharger 550K a zjistit, co to je zač.
Úkol poměrně obtížný, ale nakonec se povedlo. Malá změna plánu byla jen v tom, že se nepodařilo zajistit verzi 550W (s označením 550K), ale ještě mocnější verzi 750K, poskytující výkon 750W do 8 ohmů (29dBW). A to je docela síla. O to víc jsme se těšili.
Musical Fidelity Supercharger je v podstatě koncový mono koncový zesilovač (pro nabití celého systému tak budete potřebovat dva kusy), který pracuje s nízkým ziskem a který se zapojuje mezi stávající zesilovač a reprosoustavy. Supercharger tedy bude komponent navíc, který nenahrazuje žádné z vašich dosavadních zařízení (jedinou výjimkou může být případ, kdy Supercharger použijete jako koncový zesilovač, což je dost dobře proveditelné a bude o tom řeč dále).
V praxi to funguje tak, že reprokabely vedoucí k soustavám odpojíte od reproduktorů a připojíte je k Superchargeru, který má za tímto účelem vstupní reproduktorové terminály, a Supercharger následně propojíte přiloženým reprokabelem s reprosoustavami (výstupní reprosvorky na vstup reprosoustav). Všechno je rychlé, jasné, jednoduché a zapojené během minuty aniž by člověk potřeboval nějaké zvláštní znalosti. Pak už jen stačí všechno pozapínat (síťový vypínač se nachází vzadu a diody indikující stav vpředu). Je příjemné, že můžete nechat oba monobloky běžet bez vypínání, protože jejich obvody se spínají pouze při detekci signálu na vstupu a v nečinnosti uvádějí Supercharger do pohotovostního stavu, ve kterém spotřebovává podle manuálu 53W.
750K se vůči vašemu stávajícímu zesilovači chová jako zátěž o konstantní vysoké impedanci, takže ten je osvobozen od většiny práce, kterou přebírá Supercharger, a zesilovač se tak chová v podstatě jako předzesilovač. No a protože je všeobecně známo, že charakter zvuku v dělených přístrojích ve větší míře závisí na předzesilovači, Musical Fidelity tvrdí, že touto cestou se „naladění“ systému nezmění, tedy, že teplost lamp nebo barevnost reprodukce zůstane netknutá, a Supercharger k tomu dodá pouze téměř neomezený výkon, kontrolu a výbušnou dynamiku. Už samotná šílená a svůdná představa toho, jak elektronkovým zesilovačem 2x15W ozvučujete stodolu pomocí Dynaudio Evidence aniž byste tratili cokoli na hřejivosti reprodukce, zní, myslím, jako dostatečně pádný důvod pro vyzkoušení Superchargeru. Tak se na to podívejme blíž.
Lampových 2x30W (Audiomat Arpége) a běžná zátěž…
Test postupně probíhal ve 2 sestavách. Nejprve jsme pochopitelně museli zhojit ránu na duši zhrzeného kamaráda, takže první sestava, ve které se 750K usídlily, byla tvořena modifikovaným SACD Sony NS9100ES, repro Vecteur Tierce, kabeláží Wireworld Elipse a pochopitelně elektronkovým zesilovačem Audiomat Arpége Reference, pracujícího do 15W v čisté třídě A a do 30W v A/B.
Audiomat Arpége je přístroj velmi povedený, který má dar zprostředkovávat hudbu barevně a emotivně, s jemně odstupňovanou ´ušlechtilou´dynamikou. Byli jsme zvědavi na to, jestli nebudou přes Supercharger emoce nahrazeny tvrdým drilem a tranzistorovým chladem. Jako testovací nahrávka byla vybrána Deluxe Edition alba A Love Supreme Johna Coltrane (Impulse, CD 314 589 945-2) s McCoy Tynerem za pianem. Coltraneův tenorsaxofon je na této edici zachycen až neuvěřitelně, jednotlivé melodické linky klesají a stoupají s hladkostí sametu a právem tak představují vrchol jeho kariéry. Téměř nedýchaje jsme stisknuli tlačítko PLAY.
Už po zhruba 10 minutách bylo jasno. Arpége bude žít. Obavy se nenaplnily, naopak, Supercharger překvapil. Základní charakter zvuku se opravdu příliš nezměnil a u pozorovatelných (slyšitelných) rozdílů šlo jen o nuance. Senzační zprávou bylo, že lampový „předek“ o sobě dával pořád vědět - sametová hladkost Coltraneova saxu zůstala bez poskvrnky a stejně tak trojdimenzionalita hudební scény tak, jak ji umí Arpége, byla naprosto v pořádku. Fantastickou transformaci prodělalo Tynerovo piano. Přes samotný Audiomat zněly jeho okrouhlé proteplené tóny lehce zastřeně, tranzienty měly jakýsi barevný opar, jako když pozorujete světlo přes sklíčko, na které jste předtím dýchli - v recenzi Arpége jsme to nazvali zvukovým impresionismem. Se Superchargerem 750K tento opar zmizel, piano dostalo jasné obrysy! Úder kladívka o strunu rozechvěl okenní tabulky s nebývalou energií a dynamikou. Pokud hrál již předtím systém velmi muzikálně, tak teď k tomu přibyla ještě značná dávka další energie, která z reproduktorů jen tryskala. Nešlo o to, že by hudba hrála hlasitěji, to ne, pouze měla lepší definici, větší dynamický rozsah, větší nadhled. Co Musical Fidelity nedokázal, bylo změnit a zpevnit basovou složku spektra, kde zůstalo malé změkčení. Arpége, i když ve své cenové hladině famózní, rozhodně není zvukovou konečnou co se kontroly basů týká. Znamená to, že Supercharger propadl? Právě naopak! Dodržel co slíbil - nechal Audiomat Arpége zazářit a podpořil ho svým obrovským výkonem. V této sestavě dopadl test na jedničku.
Lampových 2x12W (DPV) a komplexní zátěž…
DPV (doma po večerech) je až příliš amatérský pokus na to, aby mohl být nazýván highendem a osobně bych ho nezařadil ani do kategorie hifi. Do testu byl přizván s víceméně sadistickým záměrem. Spárujete-li totiž slaboučkých 2x12W s hladovými reprosoustavami jako jsou Totem Mani-2, nevěstí to nic dobrého. Při své citlivosti 85dB jsou Mani-2 oříškem i pro mnohem zdatnější zesilovače a takový nějaký rozumný výkon, ke kterému bych je s klidným svědomím doporučil, by měl bez limitace poskytnout výkon alespoň 2x80W. Připojením DPV na tyto elektroakustické upíry se toto jen potvrdilo - zesilovač se trápil a prostě s dechem nestačil. Takže přišel na řadu Supercharger.
Asi čekáte, že teď napíšu, že jsem lepší sestavu ještě neslyšel a spojení DPV-750K-Mani-2 je snem každého audiofila. Nenapíšu. Na to je DPV pořád ještě mizerný zesilovač. Ale o to tady nejde. Důležité je, že i když celkový zvukový obraz nebyl ideální a hříchy amatérské konstrukce byly zjevné (zejména co se spektrální vyváženosti, transparence a šumu týká), nebyl problém sestavu poslouchat nahlas. Dvojitý basový reproduktor Mani-2 byl jako sevřen do kleští, Superchargery nedaly Totemu ani jednu šanci se z tohoto sevření vyprostit a v rytmu hudby cvičily s membránami reproduktorů jakoby nic. Při porovnání se sestavou Audiomat Arpége-Vecteur Tierce však tato sestava i navzdory přítomnosti Superchargeru zůstala pozadu. Vyplývá z toho, že 750K nejsou samospasitelné a dokáží zazářit pouze s komponenty, které jsou již samy o sobě zvukově na vysoké úrovni.
A když už byly Mani-2 na scéně, vyzkoušeli jsme i poslední možnost, totiž použít Musical Fidelity 750K jako samostatné monobloky.
Jak hrají supermonobloky…
Použijeme-li Superchargery jako monobloky krmené signálem přes jejich RCA (resp. XLR) vstup, k čemuž sloužily kabely Wireworld a Cardas Crosslink přímo z CD skrze pasivní předzesilovač zjistíme, že v tomto režimu nejsou 750K úplně transparentní a nechávají na zvuku svou signaturu, což vyplynulo z porovnání s referenčním tranzistorovým zesilovačem (Bryston 14BSST
). Signaturou míním proteplení středového pásma a mírný pokles frekvenční charakteristiky (alespoň subjektivně, protože měření v odborném tisku nic takového neprokázala) k vyšším kmitočtům, což má za následek jemně rozostřený zvukový obraz. Záleží na tom, jestli dáte přednost ležérnosti nebo preciznosti. 750K představují to první. Obdobně se Superchargery chovaly i při úplném vyloučení předzesilovače ze signálové cesty a zapojení natvrdo na variabilní výstup CD přehrávače - prostě to nebylo ono a opět zde byl patrný lehký akustický závoj. Dynamické vlastnosti ovšem byly vynikající a při poslechu rockových pecek (Chris Rea: Auberge, Magnet 9031-75693-2) si podupávali úplně všichni.
Dvě věže…
Musical Fidelity Supercharger 750K používá prakticky shodná obvodová řešení s koncovým zesilovačem kW750. Není bez zajímavosti, že slabší monobloky kW550 jsou součástí domácího systému Johna Atkinsona ze Stereophile, stejně jako Supercharger 550K. Jako reference jejich kvalit je to myslím dostačující. Stejně přesvědčivý je i výkon - sedmsetpadesátka se může pochlubit 1150W do 4 ohmů a Anthony Michaelson tvrdí, že zvládne dynamické špičky kolem 3 kilowatt.
Vstupy má Supercharger 750K tři - kromě reproduktorových terminálů (je možné použít vidlice i banánky) jsou zde klasické linkové vstupy v nesymetrické (RCA) a symetrické verzi (XLR) pro propojení s řídícím zesilovačem nebo přímo variabilním výstupem CD přehrávače. Výstupy představují 2 páry reproduktorových šroubovacích svorek.
Jak už to u Musical Fidelity bývá, má Supercharger neobvyklý tvar věže s kruhovou základnou o průměru přibližně 22cm a výšce 56cm. Při takto malé ploše pláště by bylo problematické řešit odvod tepla dodatečným chladícím žebrováním a proto konstruktéři vyřešili věc šalamounsky: celý plášť je kovový a podílí se na rozptylu tepla do okolí. Vzniká tak jakýsi radiátor na výšku, který docela dost hřeje a vzhledem k tomu, že potřebujete na stereo tyto radiátory dva, je třeba s tím počítat. Dalším trikem okoukaným s počítačových skříní jsou nainstalované 2 větráky s proměnlivou rychlostí, spínané čidlem teploty uvnitř. Větráky jsou vzorně tiché a při provozu neruší. Pokud by se přece jen něco vymklo kontrole, tepelná pojistka nastavená na 70°C přístroj odpojí.
Sympatické je, že Musical Fidelity k Superchargeru přibaluje nejen reproduktorové propojovací kabely slušného průřezu, ale i 3 šroubovací hroty, které slouží pro ukotvení do podlahy, neboť se počítá s tím, že Superchargery budou stát na podlaze vedle reprosoustav. Docela zajímavým experimentem by mohlo být použití monobloků jako stojanů pod monitory - při použití vhodné izolační podložky nebo hrotů zamezujících přenosu vibrací by mohlo vzniknout esteticky hodně zajímavé spojení.
Blíže k realitě…
Cena v přepočtu vychází na nějakých 160 tisíc korun českých za pár, což není nijak dramatické. Levnější 550K (550W) by vyšel okolo 120 tisíc a nejlevnější 308K (330W) se vyrábí pouze pro britský trh za 1500 anglických liber.
Zejména svou obrovskou výkonovou rezervou a neutuchající dynamikou posouvají monobloky Musical Fidelity 750K Supercharger reprodukovanou hudbu zase o něco blíže k realitě. Jste-li častými návštěvníky koncertních představení a doma pak při poslechu záznamu trpíte, stojí Supercharger rozhodně za vyzkoušení. Opravdu neocenitelný pak bude tam, kde je zvuk systému jako celku už na výborné úrovni, ale potřebuje posílit kontrolu a razanci projevu nebo ozvučit velké prostory stávající sestavou.
Co však je vpravdě revoluční, je možnost výkonově katapultovat jakýkoli sebeslabší elektronkový zesilovač do první ligy a zbavit se tak navždy omezení při výběru reprosoustav BEZ TOHO, abyste přišli o svůj oblíbený lampový charakter zvuku a žhnoucí světýlka. Klobouk dolů, pane Michaelsone.
> DRUHÁ ČÁST RECENZE SUPERCHARGER
Kontakt:
© Copyright - Audiodrom
