"Creek OBH-22 mi doslova vyrazil dech. Při substituci za předzesilovače v různých sestavách a zmíněných rozpojených integrovaných siličích se zvukem v podstatě nic nedělal a nedělal to důkladně. Nechal prostě signál jen tak proplynout skrz aniž by na něm cokoli měnil..."
Ne tak zcela pasivní předzesilovač…
Volba předzesilovače patří mezi klasická dilemata každého pokročilejšího fanouška dobrého zvuku. Ti, kteří žijí s integrovaným zesilovačem, jsou útrap hledání toho správného přístroje ušetřeni. Ti ostatní, kteří mají doma větší či menší (většinou spíše větší a ještě pořádně těžkou) kostku koncového zesilovače, nemohou v noci spát a převalujíc se na lůžku přemýšlejí, jak na to.
Když to vezmu úplně po lopatě, tak se nabízejí pouze 3 možnosti: předzesilovač žádný, předzesilovač pasivní a předzesilovač aktivní. Nedá se říci, že by kterákoli z těch možností byla vyloženě správná nebo nesprávná. Přijde na to, co od zařízení očekáváte. Je to podobné, jako kdybychom se ptali, jestli je lepší auto ve variantě coupé nebo kombi. V prvním se sice báječně svezete, ale v okamžiku, kdy potřebujete svézt i rodinu, máte problém. Jsou ovšem i auta, která umožní nejen opájet se rychlostí, ale současně k tomu přibrat i rozvětvenou rodinu. Ta jsou však velmi velmi drahá. A stejné je to i z předzesilovači. Buď je řešení puristické a nepraktické, nebo komfortnější (například počtem přípojných míst nebo možností korekcí) a na zvuku se podepisující.
Před sklonkem tisíciletí a v dobách úsvitu našich prvních ještě solidních časopisů AV Revue nebo HiFi se razilo heslo, že nejlepší předzesilovač je žádný předzesilovač. Cokoli je v cestě signálu navíc, nutně musí ´špinit´a tak to tam nemá co dělat. Ve své době to bylo tvrzení více než oprávněné: kvalita dostupných potenciometrů a úroveň řešení plošných spojů de facto nedovolovala vytvořit transparentní a neutrální předzesilovač a audiofilové tak povětšině končili u pasivních atenuátorů (neboť zeslabovat přeci jen bylo potřeba). Purismus těchto řešení však začaly bojkotovat velké firmy zcela jednoduše - postupným zdokonalováním kvality předků se rychle situace obrátila a lidé se ´zlatýma ušima´začali tvrdit, že bez aktivního předzesilovače to prostě není ono, že zisk je potřeba a že to jinak pořádně nehraje. Dokonce jsem nedávno podobnou perlu objevil v polském High Fidelity, kde napsali, že ke koncům Accuphase se bez předzesilovače prostě neobejdete, protože to jinak nehraje a hotovo.
Jak je to tedy doopravdy?
Jako obvykle audiodrom radí: spolehněte se jen a jen na vlastní uši. Pokud se to líbí vám, je jedno, jestli soused tvrdí, že to nehraje. To, co jednomu zní při včlenění předzesilovače do řetězce jako zvukové zušlechtění, může jiný nazvat změkčením nebo zamlžením. Majitelům koncových zesilovačů proto doporučuji - vyzkoušejte všechny varianty (bez - pasivní - aktivní) a teprve potom se rozhodněte. Potřebujete-li připojit více komponentů než jeden či dva, varianta ´bez´ automaticky odpadá, nechcete-li donekonečna přehazovat dráty.
V drtivé většině případů platí, že ke koncovému stupni patří předek stejné značky - máte tak zaručeno, že si komponenty navzájem mezi sebou rozumí a odpadnou tak potíže s nestejnými elektrickými parametry nebo překvapení s otáčením fáze a podobně. Na dobrý aktivní předzesilovač je potřeba si připravit pár desítek tisíc, na výborný už řádově statisíce. Pasivní předzesilovač je o dost levnější, ty nejlepší přístroje co jsem slyšel se pohybovaly v rozmezí 20-30 tisíc. Creek OBH-22 je proti nim hodně levný a proti těm dražším je prakticky zdarma.
Impérium vrací úder…
Historie britských Creek je docela zajímavá. Michael Creek firmu založil v osmdesátých letech minulého století s filozofií vyrábět minimalisticky pojaté, kvalitní a levné komponenty (přesně to, čím se stala britská hifi škola populární a z čeho žije dodnes). Spolu s Robinem Marshallem, stojícím za reproduktorovou značkou Epos, vytvořili vzájemně se doplňující tandem, slavící na domácím poli značné úspěchy, podobně jako se to povedlo Naim Audio. S vidinou průniku na zahraniční trhy se Creek i Epos nechali pohltit společností Mordaunt Short, ale toto spojenectví očekávané výhody nepřineslo a impérium Michaela Creeka záhy vrátilo úder - v roce 1993 se Creek opět odtrhl a o šest let později vykoupil z otroctví i Epos. Z tohoto příběhu je třeba si zapamatovat: Creek a Epos téměř jedno jsou a navzájem se doplňují. Automaticky tak dostáváte tip na vhodné reprosoustavy a naopak.
Creek OBH-22 je jediný předzesilovač v nabídce firmy (pominu-li sluchátkový OBH-11 a pár přenoskových) a je pasivní. I když ne tak docela, protože má napájení, které mu dopřává komfort dálkového ovládání.
Modul předzesilovače je osazen na jedné desce uvnitř hliníkového pouzdra miniaturních rozměrů (15 x 10 x 6cm) a skládá se v podstatě s motorizovaného potenciometru, přepínacích relé a dálkové ovládací logiky. V souladu s firemní filozofií co nejčistší cesty jsou řídící obvody kromě okamžiků dálkové regulace vždy automaticky odpojeny, takže je ovlivnění signálu na cestě od vstupu k výstupu skutečně minimální. Velmi dobré řešení.
OBH-22 nabízí 2 identické linkové vstupy a vstup Tape/Monitor pro připojení magnetofonu, výstupy jsou dva, jeden fixní a druhý variabilní, s impedancí 20kohm. Všechny na zlacených RCA konektorech. Navíc je k dispozici užitečná funkce Mute. Stavy, ve kterých se předzesilovač právě nachází, jsou indikovány dvěma zelenými LED diodami.
Jak už jsem zmínil, Creek OBH-22 má vlastní napájení, představované běžným zdrojem stejnosměrného napětí- podobným jako známe třeba z napájení mobilních telefonů (24V, 30mA). Napájení slouží pouze k účelům motorizace potenciometru a přepínání vstupů skrze jednotku dálkového ovládání (dostanete ji spolu s přístrojem a předpokládám, že s ní můžete ovládat i další přístroje téže značky) a pokud chcete, nemusíte jej vůbec používat. V takovém případě je předzesilovač totálně pasivní a je možné manuálně potenciometrem ovládat pouze zařízení připojená na Line 1 a vstupy je nutno přepínat ručně miniaturními spínači na čelním hliníkovém panelu.
Celkový dojem z předzesilovače je sympatický, provedení je pečlivé a čisté, kov na dotek hezky chladí, Creek při provozu nehřeje ani nebrumí a v podstatě tak ani nevíte, že tam je. Dokonce můžete jít tak daleko, že jej můžete v aktivním módu nechat trvale zapnutý (ty 2W spotřeby jsou zanedbatelné), schovat ho dozadu za rack (je opravdu malý) a používat pouze dálkové ovládání. Zdálky vypadá skoro jako nějaká krabička na kabelech (podobně jako to má třeba americký MIT).
Na délce záleží…
Vzhledem k velikosti a nízké hmotnosti (0,6kg), kdy se Creek OBH-22 pohodlně vejde do kapsy od bundy nebo aktovky, jsem jej s sebou nějakou dobu nosil všude tam, kde se namanul nějaký koncový zesilovač. Ve většině případů byl k dispozici k porovnání i příslušný firemní předzesilovač nebo jsem prostě rozpojil koncový a první stupeň (tam, kde to šlo - třeba levný integrovaný NAD C355BEE a o chlup dražší Marantz PM8003 to umí) a použil OBH-22. Klíčovým závěrečným testem bylo rozpojení dvou referenčních ´áček´, Luxmanu L-550A II a Accuphase E-550, a porovnání Creeku nejen s jejich vestavěnými předzesilovači, ale i s externím a dospělým Accuphase C-2000. Reprosoustavy byly použity všechny možné, hlavně ty dobré - Audio Physic Virgo V, Dynaudio Confidence C2, JmLab Focal Alto Utopia, Mirage OMNI-150, Usher BE-718 a další, CD zdrojů a kabelů nepočítaně a k vyzkoušení monitorovací smyčky posloužil i tape deck Yamaha KX-493.
Je potřeba vědět, že pasivní předzesilovač z principu nezesiluje, ale je schopen pouze regulace směrem dolů (takže by se měl jmenovat spíše zeslabovač - v anglické cizině výstižně attenuator, u nás zatím lepší slovo nemáme). Aby byla poslechová hlasitost dostatečná, je potřeba, aby měl zdrojový komponent dostatečnou výstupní úroveň. Drtivá většina současných CD přehrávačů tento požadavek splňuje, problém nebyl v běžné místnosti ani s výše zmíněným tape deckem Yamaha.
Vzhledem k obráceným impedančním poměrům je u pasivního řešení kritickým bodem i délka výstupního kabelu (toho, kterým připojíme koncový stupeň), kde je cílem dosáhnout co možná nejnižších hodnot kapacity. Proto platí, že by měly být pasivní předzesilovače umístěny pokud možno co nejblíže ke koncovému zesilovači, jinými slovy, propojovací interkonekt by měl být co nejkratší. Obecně se dá říci, že tam, kde potřebujete překlenout vzdálenost větší než 2m, je potřeba si všechno dopředu vyzkoušet.
David proti Goliáši…
Creek OBH-22 mi doslova vyrazil dech. Při substituci za předzesilovače v různých sestavách a zmíněných rozpojených integrovaných siličích se zvukem v podstatě nic nedělal a nedělal to důkladně. Nechal prostě signál jen tak proplynout skrz aniž by na něm cokoli měnil. Prakticky ve všech případech došlo ke zlepšení, zpřesnily se detaily, zvuk byl volnější (opak svázanosti), razantnější a prostorové informace přirozenější. Je pravda, že s originálními předzesilovači byla muzika barevnější, snad i líbivější, ale zpětným přehozením na Creek se vždycky objevily elementy, které aktivní předzesilovače prostě ořezaly nebo rozmázly. To mě vedlo k postupnému zvyšování obtížnosti a přivedlo až k porovnání s těmi nejlepšími, tedy pětsetpadesátkami od Luxmanu a Accuphase a řídícím zesilovačem Accuphase C-2000.
Asi takto: i když pochopitelně Creek OBH-22 kvalit zmíněných značek nedosahoval, byl nebezpečně blízko. Po pravdě řečeno, kdyby zahrál stejně dobře, nezbylo by než v Accu ukončit výrobu, protože za cenu tohoto přístroje pořídíte Creeků minimálně patnáct.
V přímém porovnání mezi OBH-22 a C-2000 došlo k mírnému zúžení pravolevého prostoru (ale ne o moc), separace mezi jednotlivými hudebníky jazzového bigbandu nebyla tak jasná a dokonalá (ale ne o moc), textury tónů byly o špetku méně texturovité (ale ne o moc) - třeba flétna byla velmi věrná, ale přece jen postrádala ten malý kousek zvukového kouzla, který by se mě snažil přesvědčit, že neposlouchám reprodukci. Sytý hlas Johnnyho Cashe byl v porovnání s C-2000 o něco „krabicovitější“, tj. jako kdyby zpěvákův hlas lehce zabarvoval zúžený prostor kolem hlavy. Ale zase - i když to tak na papíře vypadá, nešlo o nic dramatického a bez porovnání s C-2000 by si toho člověk stěží povšiml. Accuphase měl pochopitelně lepší dynamiku a umí i pár dalších kousků, ale pasivní Creek za ním opravdu nijak daleko nezaostával.
Předpokládám, že někteří čtenáři namítnou, že porovnávat takové přístroje je nesmysl, a nejspíš budou mít pravdu. To mi ale nevadí - praxe mě naučila, že cena a zvuk jsou mezi sebou provázané jen velmi volně a někdy i velmi levná řešení nebo zdánlivě nesmyslné kombinace mají překvapivě dobré výsledky. Připomeňme si rovněž, že i Creek v souladu se současným trendem deleguje montáž do Asie, a dovozce neoperuje s nesmyslnými maržemi, což se pochopitelně odráží i na jeho bezkonkurenční ceně: zaplatíme za něj přibližně 11 tisícovek.
Závěrem…
V anglicky mluvících zemích existují dvě roztomilá idiomatická spojení: a bang-for-the-buck, což znamená něco jako naše ´hodně muziky za málo peněz´ a the steal, což znamená cenu tak nízkou, že je to jakoby jste přístroj ukradli. Vezmete-li v potaz možnost dálkově ovládat až tři připojené komponenty, poctivou konstrukci a hlavně schopnost neovlivňovat nijak významně hudbu, je Creek OBH-22 jak bang-for-the-buck, tak i steal a zaslouží si nálepku 100% Reference.
Kontakt: High-End Audio Studio, Belgická 4, Praha, tel. +420 224 256 844
© Copyright - obrazový materiál i text: Audiodrom
