"Podívej, my jsme McIntosh, my MUSÍME modře svítit! Když nás vypneš, nebude to ono...!"
Návrat legendy…
Jsou komponenty, které poznáte podle charakteristického zvuku. Jsou značky, které poznáte podle charakteristického vzhledu. Ale pouze McIntosh je stoprocentně identifikovatelný, i když nehraje a potmě. Americká audio legenda je určitou obdobou jiné legendy, Harley Davidsonu – ano, existují lepší motocykly, ale Harley je jen jeden.
A proč poznáme McIntosh už z dálky? No protože má na nablýskaném čelním panelu neuvěřitelné chromované retroknoflíky, zářící logo vyvedené typy z minulého století a hlavně obří ledově modře podsvícené analogové displeje, které potmě koupou místnost v namodralém svitu. Samotný jeden McIntosh působí v přítmí magicky, ale co teprve, když se jich sejde víc? Pojďme si je představit…
Monobloky MC501
Zesilovače McIntosh, a MC501 nevyjímaje, jsou konstruovány přísně symetricky od vstupů až po výstupy. Nedá se říci, že by tu člověk našel nějaké nové a převratné technologie, ba naopak, vnitřní topologie zesilovačů se poslední desítku let změnila minimálně a spíše jen kosmeticky. Poznávací značkou je pro McIntosh koncept tzv. autoformeru. Autoformer vychází z jednoduché zákonitosti a to, že zesilovač pracuje nejlépe do optimální zátěže a jeho úkolem je tedy přizpůsobit výstup zesilovače potřebám připojené zátěže, tedy reproduktorům. Praktický dopad je ten, že při připojené nízkoohmové zátěži nemrháme zbytečně výkonem (jehož nadbytek se přeměňuje na teplo a termálně namáhá zesilovač) a naopak při vysokoohmové zátěži máme po ruce vždy dostatek výkonu. Jak se to projevuje na zvuku? Na tuto otázku nelze dát odpověď, neboť není s čím srovnávat – prostě je třeba brát McIntoshovsky ojedinělou konstrukci jako fakt a nepolemizovat o tom, zda to není jen snaha odlišit se od ostatních značek.
Dalším zajímavým prvkem je obvod komparátoru, který monitoruje parametry na vstupu signálu a porovnává je s výstupem – v okamžiku, kdy detekuje harmonické zkreslení přesahující 0,3%, provede automaticky atenuaci signálu. Komparátor pracuje v celém výkonovém rozsahu a teoreticky tak není možné zahnat zesilovač do nestability či clippingu. Osobně se domnívám, že by bylo přínosnější navrhnout zesilovač tak, aby byl už apriori vůči zkreslení maximálně imunní, než dodatečnými obvody již vzniklá zkreslení potlačovat, ale legenda je legenda a McIntosh si tato gesta prostě může dovolit.
Set C500
Záměrně píšu set, neboť Mac se pokusil rozetnout odvěké dilema mezi tranzistory a lampami jakýmsi duálním zařízením, které posluchači umožní vybrat si charakter zvuku podle momentální nálady či poslouchaného materiálu. Celý set se skládá ze tří (!) přístrojů: řídícího centra C500C (označovaného jako Controller) a předzesilovačů C500P a C500T, z nichž ten první je elektronkový (4x12AX7A plus 4x12AX7A pro phono) a ten druhý tranzistorový. Všechny tři přístroje jsou uzavřeny do rozměrově shodných (44,5x13,7x15,2cm) skříní a spolu s dvěma monobloky vytvářejí impozantní věž, umožňující naplno vychutnat krásu modrozelených displejů a blyštivého chromu.
Kontrolní centrum se může pochlubit značnou konektivitou: 4x symetrický XLR a 4x nesymetrický RCA vstup, 3x XLR a 2x RCA výstup a pásková smyčka. Předzesilovače nelze ovládat samostatně, jelikož žádné ovládací prvky nemají, a celou nadvládu nad systémem tak přebírá C500C. Knoflíky na čelním panelu se tváří analogově, ale ve skutečnosti slouží pro naprogramování řídícího software – možnosti přístroje jsou rozsáhlé a je možné si nakonfigurovat kde co, včetně datových portů a přístrojových sběrnic, sjednocení hlasitosti připojených zařízení či přizpůsobit zátěž mezi 25 a 1000 ohmy pro daný typ MC přenosky.
Volume McIntosh řeší opticko-digitální cestou, kdy polohu knoflíku ovládání hlasitosti snímají infračervené senzory, které ji převádí na digitální pulzy pro řídící procesor.
Jednoznačná pochvala patří skvěle zpracovanému mnohostránkovému manuálu, který u přístrojů najdete a díky kterému se i poměrně snadno zorientujete v jednotlivých menu. Bez něj je práce se zařízením složitější a i triviální úkon vypnutí modrého podsvícení displejů se stává značným oříškem. Připadal jsem si jako kacíř, když jsem tento úkon prováděl, jako by zesilovače říkaly „Cože, myslíš to vážně? Podívej, my jsme McIntosh, my MUSÍME modře svítit! Když nás vypneš, nebude to ono!“ Trošku ovšem přeháněly, neboť i po ztlumení nebo úplném vypnutí displejů zůstanou do tmy zářit nazelenalá loga, takže de facto zbavit se světýlek úplně u McIntosh nejde.
Je zcela nasnadě, že mě zajímalo, jak se liší lampa a tranzistor, tedy C500P a C500T, zvukově. Z pohledu specifikací je rozdíl pouze v udávané hodnotě odstupu a zkreslení (100dB a 0,002% ve prospěch tranzistoru oproti elektronkovým 93dB a 0,05%). Ale o tom až za chvilku.
